Mé zážitky z vojny - dupání

Nabouchat mazlák. Do banánů a na bydla. Myšáku, sahara! Zobáku, kukačka! Šnečí závody. Bacha, dévéťák! Jdeš na škrabku. Kábéčko. Moje číslo, můj bratr. Jdu na pošku. Pozor, vepři. Dostaneš odběr krve. Ty bys byl výborná guma! 

Kdo byl na vojně, většinu bude vědět. Kdo ne, možná těchto textů napíši víc a s jednotlivými termíny čtenáře seznámím. Dnešní text se bude věnovat pořadovým cvičením, čili dupání. 

Přísaha, asi nejdůležitější vojenský akt pro vojáka základní služby (VZS), reprezentativní událost, pro vojáky z povolání (gumy) klíčový prvek při prezentaci svých jednotek. Zadupal jsem si dost a paradoxně se vlastní přísahy nezúčastnil. 

Desítky hodin strávených na buzerplace, nekonečný a únavný nácvik a s odstupem času také často velmi vtipný. Vzhledem k tomu, že přísaha byla oficiální událostí, konající se často na náměstí posádkových měst, jednalo se o velmi prestižní záležitost. Gumy to pochopitelně věděli a důraz v přijímači na zvládnutí pořadových cvičení byl hodně velký. Ti nejaktivnější, s nejzelenějšími mozky (nejčastěji poddůstojníci s nízkým vzděláním) byli schopni přijít na útvar i o víkendu, vzít si svojí jednotku v době osobního volna a cvičit nerušeně celé hodiny. Milovali jsme to. 

Náročnost těchto procedur je ovšem neobyčejná. Jen naučit stádo vystresovaných bažantů postavit se do správně rozloženého útvaru byla zábava. Řada jedinců si prostě nebyla schopná velmi dlouho zapamatovat, kde má v útvaru místo. Pozor, rozchod! Stále se opakující rozkaz, dokud jsme se nebyli schopni rychle a správně secvaknout. To byl ovšem jen takový chutný předkrm. V útvaru je pro dupání klíčový levý krajník, kluk stojící v první řadě nalevo, na kraji. Podle něho se má řídit celý útvar. Nácviky byly plné zajímavých úkazů, jak se podle dotyčného řídit. Dost dlouho trvalo, než asi pětina rekrutů pochopila, která je levá a která pravá. Zde je platnost Murphyho zákonů neuvěřitelná, tito nebožáci to téměř vždy udělali opačně. Jednotko pozor, vpravo v bok. Pochopitelně šli nalevo. Vlevo hleď! Na jistotu se mrkli napravo. Jejich nejistotu a stres pochopitelně ještě zvyšovali brunátné obličeje velitelů a tresty za omyly. 

Pořadová cvičení nikdy nebyl můj šálek čaje. Se studem se musím přiznat, že později jsem je ve školství, při hodinách Tv, využíval jako trestu pro větší děti či formu zábavy pro menší děti (jsou stále v osnovách). Naštěstí nejsem příliš vysoký (178) tak jsem byl vždy utopen v útvaru a nebyl moc vidět. Dupání pro mě byl hnus. Nejsem ve sportu úplně nešikovný, ale ten čapí pohyb pro mě byl hrozně nepřirozený a pořád jsem měl pocit, že moje dupnutí je nějaké tiché. No, zvednout propnutou nohu, pak nepřirozeně sklopit kotník a celou plochou chodidla udeřit o zemský povrch? Fuj, nelíbilo se mi to a tak jsem to uvnitř útvaru oje....l, jak sem mohl. Měl jsem kliku, velitel čety si mě všiml jen jednou, takže pouhých padesát kliků. Jiní frajeři se s klidem mohli po přísaze chlubit vynikajícím fyzickým fondem. 

Byli i jiní, kteří se snažili vyhnout vojenskému drilu. Pamatuji si kluka, jmenoval se Petr, dva metry, určitě 130 kilo. Ale sádla, byl to takový ten rozteklý typ. Neustále ráno chodil na Pošku (Posádková ošetřovna). Jednoho dne lapiduchům (sami byli záklaďáci) došla trpělivost a na jeho stížnosti o střevních potížích reagovali pragmaticky. Regulérně mu dali klystýr. Jestli si to dobře pamatuji, na Pošce už se poté neobjevil. 

Můj život se od základů změnil. V přijímači nás spalo na cimře dvacet. Vynechám-li neustálý puch (do "plynu" se chodilo jen na útvarový rozkaz) a chrápání (které opravdu nesnáším), zjistil jsem, že nejsem sám, komu se život změnil. Mnozí dupali i ze spaní. A velmi intenzivně! Velitel čety byl ras a typická guma (sám o sobě stojí za text). 160 cm vysoký, cholerický Slovák, pro nějž byla armáda vše (bydlel s maminkou). Nedej Bože, pokud jsme při pondělním útvarovém rozkaze nestáli za nic. Rajče není červené a poznal jsem ztělesnění neovladatelného vzteku. Někteří hoši pak blbli ještě víc, vystresovaní na nejvyšší míru. 

Jako dítě jsem míval často záněty středního ucha, při odvedení se to řešilo, ale byl jsem uznán schopným služby. Při prvním vyvedení (několikadenní výcvik mimo "kasíno") jsme na závěr dobývali objekt. Mým úkolem bylo obsazení sklepení. To se kupodivu úspěšně podařilo a já jsem tam s pár kluky jen čekal na ukončení výcviku. Sklep byla naprosto uzavřená prostora. Jedna inteligentní guma se rozhodla, že nás při čekání potěší a vysypala do sklepa celý zásobník z 58. Hned druhý den se ozvalo mé ucho. V jihlavské nemocnici byl skvělý primář na ORL. Asi byl sám na vojně a s námi záklaďáky měl soucit. Když mě tam po několika dnech dopravili, nechal mě hospitalizovat, i když mi už nic moc nebylo. Parádní veget. Sice jsem na své přísaze nebyl, jen jsem podepsal věrnost své zemi a celé dupání bylo téměř k ničemu, ale skvěle jsem si to tam užil. Už jen po několika týdnech kontakt se ženami (z kasína nás na začátku nepouštěli ven několik týdnů ani na krok), postel (ne bydlo) a relativní volnost. Žůžo.