Lístek

Věci jsou vždy nakonec jednoduché. I život, jen je třeba to spatřit včas, ne až ve smrti, pak musí přijít nekonečná lítost.

Dávno již slunce odešlo,

na cestách samota, hřejivá.

Pouliční lampa na konci, 

vyslala paprsek, nesmělá.

Kouzelně na předmět života, 

ležel tam mezi jinými zkroucený,

jako dítě, tak nesmělá nahota 

a tmavě zbarvený do hněda. 

Již dožil, naplnil smysl sama sebe,

jednoduše, krásou oplýval a radost dal,

pro vidoucího krásou energie plál

a nicotné zračilo se v něm celé nebe. 

Ležel tam, lístek na sklonku dubový, 

hnědý v smrti, symbolem přesto, 

posloužil, marností nikdy hladový

byl jako my, ve svých touhách často. 

 Psáno pro Blogosféru