Jmenuju se Josef Vimr, stejně jako mů táta, a jako Vršovičák už léta fandím Slávii, ale táta, když jsem byl ještě kluk, fandil Kladnu, za který hrál tenkrát hokej náš jmenovec Josef Vimmer, nekorunovanej král kladenskejch střelců.
Tenkrát mě táta tak zblbnul, že jsem Kladnu začal fandit s ním. Jasně že jsem za to vod kluků dostával pořádnou čočku, ale já mám tvrdou hlavu a nesnáším diktát většiny, takže jsem dost dlouho vydržel. Vlastně až do maturity. To, že má kladenskej Vimmer ve svým příjmení vo dvě písmena víc než my, mi nevadilo, hlavně že to znělo stejně. A když vstřelil branku a hala zařvala: „Vimr dal gól!“, řval jsem taky, protože jsem si vychutnával nejen tu branku, ale i ten nádhernej dvojsmysl, za kterej mě v tu chvíli nemoh nikdo popotahovat, což by jinak moh, protože tenkrát se toho víc nesmělo než smělo, a přitom víc mohlo než nemohlo. Jenže to všechno nemělo dlouhý trvání. Při jednom ligovým utkání v Litvínově dal náš jmenovec branku, kladenský fandové vyskočili ze sedadel, ruce nad hlavama a řvali jak protržený: „Vimr dal gól!“ a táta i já taky. Ale najednou jsem si všimnul, že tátovy ruce jdou dolů, on sám do kolen a že jeho hlas pomalu dodělává jako gramofon na kliku.
Bylo to skoro před půl stoletím a mně bylo nějakejch čtrnáct nebo patnáct, takže se nedivte, že z toho mám v hlavě něco jako rozsypaný puzzle: ksicht doktora od záchranky, kterej po čtvrt hodině marnýho oživování zakroutil hlavou, vrtulník, kterej přiletěl chvíli potom, ale byl tátovi platnej jako mrtvýmu zimník, a to doslova, protože zimníkem tátovo mrtvý tělo na nosítkách nakonec někdo přikryl a já nad ním celou třetí třetinu utkání stál úplně sám vedle našeho autobusu, brečel jsem jako želva a na srdci mi přitom rostlo něco jako želví krunýř, protože od tý chvíle jsem pak už nebrečel nikdy, ani na tátově pohřbu, ani když jsem dostal kopačky vod svý první a největší lásky, ba dokonce ani když nám umřela naše Barunka, která dostala v devíti letech leukémii, a už vůbec ne když její máma, náhradní řešení tý mý nešťastný lásky, spolykala hafo prášků na spaní právě tu noc, kdy jsem si v cizí garsonce na Vinohradech lízal rány s nějakou kouzelnicí, kterou jsem sbalil na dýze.
Takže tady máte skoro celý mý sívíčko v kostce, protože zabejvat se svou prací projektanta tady nebudu, důležitější je, že jsem projektal zuby hezkejch pár nocí, kdy na mě padal svět jako na tu nemocniční postel Jiřího Wolkra v jedný jeho básni. Jo jo, takovýhle voloviny si pamatuju dodnes , ale že jsem měl už před tejdnem zaplatit inkaso, to ne. Má vestavěná skříň v ložnici je plná mejch osobních kostlivců, radši ji ani neotvírám a chodím furt v jedněch kapsáčích a jedný rybářský vestě, celkem mám na sobě víc než tucet kapes, ve kterejch kromě kapesníků a prášků proti alergii nosím jen vzpomínky, jako třeba tu na svou mámu, která na tátovi za jeho života nenechala nit suchou, ale po jeho smrti si ho začala idealizovat, jak to už tak vdovy dělávaj, čert ví, jestli těm nebožtíkům časem opravdu narostou v jejich očích andělský křídla, nebo je to jenom prevence proti tomu, co by tomu řekli lidi, ale fakt je, že máma o tátovi mluvila v čím dál větších superlativech a nepřipouštěla o něm žádný pochybnosti – tedy až na jednu jedinou, ale ta zato stála za to!
Nějakou dobu po tátově pohřbu se totiž na jeho hrobě začaly objevovat různý funebrální předměty neznámýho původu, kytky, svíčky a věnečky s nápisem Vzpomínáme!, z čehož byla moje máma brzy na hlavu, takže si prověřila těch pár příbuznejch, co jsme měli, ale nikdo se k tomu nehlásil, až nakonec jednou řekla: „Pepo, von musel mít nějakou ženskou!“
„No a?“ řek jsem podrážděně, protože mě nebavilo chodit furt se stárnoucí matkou na hřbitov. „I kdyby nějakou měl, tak mu to aspoň po smrti přej!“
„No dyť jo,“ řekla moje matka váhavě, „já mu to snad i přeju, protože se mnou si dvakrát neužil, ale která to tak mohla bejt, to by mě vážně zajímalo.“
„Jo, mami, to já nevím, a pátrat po tom určitě nebudu, radši mu zapal tu svíčku a jestli chceš, tak se rychle pomodli, protože budeme muset jít, já nemám jenom tebe!“
Ale čas oponou trhnul, jak říká klasik, a já neměl nikoho. Najednou jsem byl ve věku, kdy chlapi vo sobě hrdě prohlašujou, že můžou, kdykoli se jim zachce, jenže se jim většinou nechce. A začal jsem chodit na hrob u strašnickýho krematoria, kde máma s tátou vedle sebe spočinuli jako dva pudingy v prášku, úplně sám.
Jednoho letního rána se blížím k tomu našemu hrobovýmu místu a vidím u něj stát dvě ženský. Jednu starší a šedivou a druhou mladší a zrzavou.
„To jste si, dámy, asi spletly hrob,“ povídám nevrle, protože vod jistý doby jsem na cizí lidi alergickej a cizí jsou mi vlastně pomalu všichni. „Ani bych neřekla,“ řekla ta muchomůrka šedivka a zavrtala do mě voči jako párek červotočů. „Vy budete asi pan Josef Vimr mladší, co?“
„To jsem. A co má bejt?“
„Nic. Já jen že tohle,“ a ukázala na zrzku po svým boku, „ je v tom případě vaše nevlastní sestra Tereza.“
Jako bych dostal pecku mezi oči. Najednou mi bylo jasný, proč si táta tak často prozpěvoval stejnojmenej hit svýho mládí. Tak tomu teda říkám gól. Jenže ten gól byl vlastňák a táta se k němu nikdy nehlásil. A tak jsem natáh ke svý nevlastní ségře ruku, ale v tu chvíli se v tom letním bezvětří pohnula vlnka teplýho vánku a já ucejtil, že mi přes rameno zvědavě nakukuje můj dávno mrtvej táta,jako by se nemoh dočkat toho, jak tuhle překvapivou novinu strávím a co si s ní vlastně počnu.
