V sobotu 5. 11. udělovala Unie českých spisovatelů své ceny, a to nejen spisovatelům. Ten byl mezi oceněnými jen jeden - Vlastimil Vondruška, nejčtenější český autor posledních let. Ale média o cenách UČS většinou mlčí. Proč asi?
Odpověď je jednoduchá. Unie českých spisovatelů je totiž ve srovnání s Obcí, PEN klubem nebo Asociací spisovatelů levicovější, zatímco další dvě spisovatelské organizace - česká sekce AIEP, což je mezinárodní asociace autorů detektivní a dobrodružné literatury, či Klub autorů literatury faktu - nejsou politicky nijak vyhraněné.
Pětice výše jmenovaných organizací uděluje také své ceny - a v případě AIEP a KALF dokonce výhradně těm, kteří se věnují danému žánru. Naproti tomu Unie českých spisovatelů už nějakou tu dobu oceňuje i umělce jiných oborů.
Letos to byli kromě již zmíněného spisovatele historických románů Vlastimila Vondrušky (ten svého času pracoval i jako ředitel historické části Národního muzea) dirigent Moravské filharmonie Olomouc Petr Vronský, herečka Jaroslava Obermaierová, již devadesátiletý televizní scénárista Gustav Oplustil, který vzpomínal i na svou spolupráci s Janem Werichem a Vlastou Burianem, a publicista a psychiatr Ivan David.
Vlastimil Vondruška během své krátké děkovné řeči mluvil mimo jiné i o problému husitství, které je obdivované i zatracované, ale jen málokdy objektivně hodnocené. Sám oceněný autor ve své Husitské epopeji zvolil onu třetí cestu - pokus o zachycení jeho pozitivních i negativních rysů - a zdůraznil, že národ, který nezná osudy svých předků a nectí jejich přání a sny, riskuje svou budoucnost.
A možná že je to právě smysl pro historickou objektivnost a schopnost empatie, jakož i absence nenávisti a závisti, co všechny oceněné tvůrce spojuje a co je odlišuje od mnohých laureátů jiných a médii daleko více popularizovaných ocenění.
Osobně si myslím, že všech pět oceněných osobností čtenářům, divákům a posluchačům opravdu stojí za pozornost, i když s nimi nemusí vždy a ve všem souhlasit a jejich tvorbu nekriticky obdivovat.
Protože společnost, které někdo amuptuje levou nohu, nebo která se jí dobrovolně vzdáva, končí stejně jako člověk, který o ní přijde následkem úrazu či sepse.
Což ovšem platí i pro ruku či nohu pravou.
