V uplynulých dnech jsme si mohli užívat oslavování i zatracování Charty 77, co kdo snesl. Oslavování v oficiálních médiích, zatracování jen na internetových fórech. Protože sytý hladovému nevěří. Za normalizace stejně jako dnes.
Nemám ovšem na mysli jenom hlad žaludku, ale i duše, a budu teď hodně osobní. Jsem totiž od narození dost těžký alergik, přecitlivělý nejen na spoustu fyzických alergenů, ale psychických podnětů. Proto mám rád literaturu a umění a proto mě také vždycky braly víc problémy uražených a ponížených, než těch spokojených a povznesených.
Arogance moci panuje v každém politickém a ekonomickém systému. Za socialismu stejně jako za kapitalismu. V diktatuře, autoritativním režimu i v buržoazní demokracii, ve které je nám teď dáno žít, protože zdrojem moci u nás není lid, jak tvrdí Ústava ČR, ale peníze. Respektive ti, kteří je mají.
Dnes jsou ovšem metody uplatňování moci sofistikovanější a humánnější než kdysi. Mají dokonce svá omezení, mezi nimiž má poněkud kuriozní postavení tzv. politická korektnost, která na jedné straně nedovoluje nikoho urážet a diskriminovat kvůli jeho národnosti, rase, náboženství, sexuální orientaci nebo barvě očí, vlasů či kůže, ale diskriminaci nemalé části populace má na základě kolektivní viny zakotvenou v právním paskvilu zvaném lustrační zákon.
Před čtyřiceti lety jsem působil jako dramaturg pražských klubů mládeže SSM a čas od času jsem publikoval v novinách a časopisech. Byl jsem tudíž svými nadřízenými vyzván, abych připojil svůj podpis pod tzv. Antichartu. Požádal jsem je o možnost přečíst si prohlášení Charty 77, protože protestovat mohu jen oproti tomu, co znám a s čím nesouhlasím, ale to mi umožněno nebylo. Zařídil jsem si tedy urychlené předvolání k lázeňské léčbě a odjel jsem do Karlovy Studánky, aniž bych Antichartu podepsal. Mimochodem, v Karlově Studánce se tenkrát léčili většinou horníci z ostravsko-karvinského revíru, kteří měli silikózu plic z uhelného prachu. Jak dopadli jejich následovníci dnes, všichni dobře víme.
Já osobně jsem navzdory svým chorobám poměrně šťastný člověk. Sice jsem kdysi dávno vstupoval do praktického života jako stavební dělník, protože jsem nebyl z politických důvodů přijat na žádnou vysokou školu (i když jsem maturoval s vyznamenáním), ale později jsem prožil bohatý a zajímavý život. Počítám do něj i to, že mi klínové řemeny na stavbě utrhly jeden prst pravé ruky a další tři zmrzačily, že mě 21. srpna 1968 minuly kulky ze samopalu sovětského vojáka jen o vlas a že jsem byl po listopadu 1989 dva roky nezaměstnaný, aniž bych se ucházel o podporu v nezaměstnanosti. A samozřejmě i fakt, že jsem v životě napsal a vydal na 40 knih. Samostatný debut mi sice vyšel až v roce 1979, protože ten původně plánovaný byl z edičního plánu nakladatelství Mladá fronta v roce 1969 vyřazený, a začátkem 90. let mi nakladatelstvbí vrátila tři nasmlouvané rukopisy a filmové studio Barrandov upustilo od natáčení už schváleného scénáře podle mého románu Kulisáci, načež jsem sedm let nemohl najít nakladatele, ale tak už to v životě chodí. Jednou jsi dole, pak zas nahoře, jak zpívali V + W.
A mé alergie? Na moje astma, ekzém a "sennou" rýmu naštěstí zabírají kortikoidy. A na mou psychickou "přecitlivělost" humor, (sebe)ironie, skeptický optimismus a čas od času i trocha toho hraného cynismu.
Živého mě zkrátka nedostanou! Jedni ani druzí.
A hodně štěstí v novém roce přeji! Přátelům i nepřátelům. Ale jen těm umírněným a mírumilovným :-)
