Jistá zdejší blogerka, které si cením pro její talent, mi tu opakovaně vytkla, že ke svým článkům neotevírám diskuse. Pokusím se tady vysvětlit, proč považuji diskuse na blogu, které se obvykle zvrhávají v hádky, za ztrátu času.
Začnu tím, že k hádkám samozřejmě nedochází vždy. Když někdo umí psát a napíše dobrý blog na téma, které není kontroverzní, případně ho doprovodí ještě lepšími kresbami nebo fotografiemi, "diskuse" připomíná spíš návštěvní knihu při vernisáži výstavy, knihu plnou chvály, díků a kamarádského pochlebování. Konec konců, proč ne? Jeden z mých nejoblíbenějších českých básníků svého času napsal, že i on chce být někým čten a pochválen.
Horší už je, když někdo vyjádří svůj kritický názor na knihu, film či projev, případně jejich autora. O politických otázkách ani nemluvě. Pak se totiž tzv. diskuse promění v něco, co připomíná srážku fandů Sparty s fanoušky Baníku Ostrava, anebo anarchistů s neonacisty.
Ve virtuálním prostoru naštěstí nemohou létat kameny, klacky ani facky, pouze urážky. To je na jednu stranu dobře, protože to nevyžaduje přítomnost či dokonce zásah policejních těžkooděnců, ev. jízdní policie. Tady stačí dohled administrátorů a jejich případné cenzurní zásahy. Na druhou stranu to ovšem dodává "diskutérům" odvahu používat místo skutečných argumentů už zmíněné urážky, podpásové údery a jiné fauly, které nikdo nepíská.
Jak se k tomu má autor postavit? Někteří blogeři diskuse otevírají, protože vědí, že je to něco jako podmínka dostat se na ititulní stranu IDNES, i když jen do levého dolního rohu, ale na příspěvky do ní zásadně nereagují. Jiní sice reagují, ale podrážděně a agresivně, což mění diskusi ve virtuální hospodskou rvačku. Další se pak snaží o skutečnou diskusi, ale většinou i jim po chvíli, nebo po několika hodinách, začnou ujíždět nervy a jejich argumenty slábnou, zatímco jejich podrážněné repliky nabírají na útočnosti.
Bez mučení se přiznám, že jsem nějakou dobu patřil do té třetí kastegorie. Ale začátkem loňského roku jsem se zastyděl za takové bohapusté marnění času. Na Blogu IDNES se ovšem najdou moji profesní kolegové, bývalí novináři, kteří to kupodivu za marnění času nepovažují, takže diskutují do roztrhání těla či zavaření počítačové klávesnice, pohoršují se a rozčilují. Inu, to je čistě jejich věc.
Já dávám přednost tomu, jak k věci přistupuje jistý internetový časopis, který si ovšem nehraje na žádný Hyde Park, tiskne výhradně články lidí, kteří umí psát, a čtenářům nabízí možnost vyjádřit se k přečtenému mailem na adresu redakce. Ze zaslaných ohlasů pak vybírá podobně, jako to dělají tištěná média, ty nejzajímavější a nejserióznější a ty pak publikuje.
Blog je ovšem něco jako droga a zatím se ho nechci zříkat. Člověk si na psaní blogů snadno vybuduje jistou závislost. Ale samotné psaní článků považuji za drogu měkkou, takovou, jakou je třeba alkohol, nikotin nebo marihuana. Zato diskuse mi připomínají kokain, pervitin, nebo heroin a jsem rád, že jsem se ze závislosti na nich včas vyléčil.
Pravda, do předvčerejška jsem občas vstupoval do diskusí k článkům svých oblíbených blogerů, kterých je tu jako šafránu. Většinou ovšem jen proto, abych je pochválil a maximálně vznesl nějakou tu svou, obvykle jen dílčí kritickou připomínku.
Ode dneška končím i s tím. Rezignuji na účast v diskusích a loučím se s jejich účastníky parafrází dávného výroku nejmenovaného českého herce: "Vynechte mě, leví, praví, já chci zůstat zdravý!" Což je však v mém případě pouhá nadsázka, protože od dětství patřím k tzv. polymorbidním pacientům :-)
Takže přeju zdraví aspoň svým odpůrcům! A omlouvám se těm čtenářům, kteří si titulek mého dnešního článku vyložili tak, že bude řeč o případné rezignaci pánů Babiše či Fica. Politiky mám nějak plné zuby.
