Pirátský poslanec a místopředseda Sněmovny Vojtěch Pikal se v sobotu omluvil za to, že jeho strana podpořila nominaci komunistického básníka Karla Sýse na státní vyznamenání. Později se omluvil i za to, že nepodpořil piloty RAF.
V rámci své druhé omluvy pronesl také něco v tom smyslu, že ho nenapadlo, že by dětský básničkář mohl být politicky v nepořádku, čímž se sám korunoval na vykastrovaného hovězího samce.
Tenhle jednatřicetiletý neúspěšný posluchač magisterského programu na Palackého Univerzitě v Olomouci, kde dosáhl jen na bakalářský titul, a organizátor her pro mládež i dospělé, o Sýsovi nepochybně v životě neslyšel. Což jistě není jeho vina, protože to je vina českého školství, literární kritiky a médií - po listopadu 1989 už podruhé normalizovaných. Ale že si není schopen ani vygooglovat heslo Karel Sýs na počítači, kde by zjistil, že Sýs nikdy nebyl žádný "básničkář pro děti", to už je jeho neschopnost či hloupost.
Karel Sýs byl koncem šedesátých let považovaný za nejtalentovanějšího mladého básníka té doby. Občas byl dokonce označovaný za opožděného příslušníka nové básnické generace 60. let, generace Antonína Brouska, Jiřího Gruši, Josefa Hanzlíka, Petra Kabeš, Ivana Wernische a Pavla Šruta. Podobně jako Miloslav Topinka. Na rozdíl od většiny jmenovaných mu však za normalizace nikdo nešlápl na hrdlo, mohl dál publikovat a stal se nejznámějším a nejoceňovanějším členem genrace tzv. Pětatřicátníků, kteří byli ve své době v mimořádné oblibě u čtenářů a podezíravé neoblibě u představitelů první literárních normalizace. Ovšem jen do doby, než si stáří, nemoci a někdy i smrt začaly mezi zmíněnými normalizátzory vybírat svou daň.
Noviny, časopisy i nakladatelství totiž potřebovaly novou krev, takže někteří "pětatřicátníci" byli postupně a váhavě připuštěni i k vedoucím funkcím v časopiseckých a nakladatelských redakcích, ve volených orgánech Svazu českých spisovatelů i jinde. Ano, usnadňovalo jim to publikování a přineslo jim to i různé literární ceny. Ale řečeno nepatrně parafrázovanými slovy Jiřího Grossmanna "nechtěli slávu zadarmo". Každý po svém se snažili léčit "dobu vymknutou z kloubů", obcházet zákazy, zmírňovat diskriminace a v dobách pokročilé perestrojky vracet vyřazené knihy zakázaných autorů zpátky do knihoven, protlačovat jejich nové rukopisy do edičních plánů nakladatelství a dramaturgických plánů divadel a chystat jejich opětovné přijetí do SČS.
Jenže čas oponou trhnul a změněn byl svět. Za jejich snahu se jim dostalo jen ostrakizace a skandalizování. A to i od kritiků, kteří je předtím vynášeli do nebe. Jak by mohl nějaký nepříliš úspěšný student Pikal vědět, že pykali a pykají za kariérismus, zbabělost a nedovzdělanost jiných, včetně mnohých pedagogů!
Ale že považuje české letce RAF z dob druhé světové války za pouhé vykonavatele rozkazů svých velitelů, za to můžou zase jiní - ti, kteří dopustili, aby česká armáda zdegenerovala v jednotky profesionálů, kteří nebojují ani tak za svou vlast, jako za nadnárodní zájmy.
Mimochodem, Karel Sýs je něco jako Mozart české poezie, tedy Mozart v Puškinově, Shafferově a Formanově pojetí: malý, ješitný, urážlivý a často asgresivní, ale geniální! Říkal jsem to už jednou v České televizi, ale musím to tu opakovat znovu!
Sýs ovšem není jen básník. Je to také břitký a silně subjektivní publicista, s jehož názory nemusí každý souhlasit a tudíž s nimi může i tvrdě polemizovat. Ale státní vyznamenání se dávají za činy nebo dílo, ne za názory. To ovšem pseudodemokratické rychlokvašky, které si pletou demokracii s jednosměrným autoritářstvím, nejsou schopné pochopit.
Takže: se Sýsovými názory mnohdy nesouhlasím, někdy i polemizuji, ale skandalizovat jeho dílo a popírat jeho básnickou genialitu nikdy nebudu. A to ani z autorské žárlivosti, resp. závisti. Naopak - proti primitivním pirátům, námořním lupičům, jejichž mořem je internet, a nenávistným, protože zamindrákovaným jedincům ho budu vždycky hájit!
