- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Případně zrestituovali to, co jejich předkům či předchůdcům nikdy nepatřilo, anebo se toho domohli v rozporu s československými zákony. A také ti, kteří se naučili na práci nezvítězivších úspěšně parazitovat. Ale patří k nim samozřejmě i lidé pronásledovaní minulým režimem, kteří se konečně dočkali spravedlnosti a dostali znovu příležitost. Ne vždy ji ovšem dokázali využít podle svých představ a pak se z vítězů pomalu měnili v poražené, ke kterým pochopitelně patří i mnozí ti, kteří po roce 1989 přišli o své postavení, práci či sociální jistoty. Dnes tedy poražení demonstrují. Jedni tam a jiní zase jinde. Ale proti čemu vlastně? Proti výsledkům voleb, které si sami prosadili a na kterých se coby voliči (ne)podíleli? Řeknu vám, divná věc. Ale když lidé demonstrují proti výsledkům voleb dokonce i v USA, je to možná v pořádku. Nebo snad ne?
V předvečer letošního 17. listopadu se v českých médiích objevily výsledky sociologického průzkumu, podle kterého si cca 60 % jeho respondentů myslí, že to v listopadu 1989 stálo zato. Údajně jen jedna třetina je opačného názoru. Jenže to je něco podobného jako nedávné předvolební průzkumy ve Spojených státech. Spousta lidí pro jistotu neřekne tazatelům pravdu. A navíc vyhodnocení průzkumu zcela opomíjí skutečnost, že za uplynulých sedmadvacet let zemřela třetina pamětníků a dorostla nová generace mladých lidí, kteří znají někdejší poměry jen zprostředkovaně - z vyprávění rodičů a hrubě zjednodušené výuky ve školách, z konformních knih, filmů a televizních seriálů, jakož i z jednostranné propagandy médií. Takže jde vlastně o překvapivě bídný a pro polistopadové poměry nepříliš lichotivý výsledek.
Já mezi listopadové vítěze rozhodně nepatřil a nepatřím. A ani k přeběhlíkům, kterých je po každé vítězné bitvě nadbytek. Ale nepovažuji se ani za poraženého. Proč ne? Protože jsem dokázal uživit sebe a svou rodinu i ve změněných podmínkách. Protože jsem nikdy nebral popdporu v nezaměstnanosti, přestože jsem svého času dva roky nezaměstnaný byl. A protože jsem nikdy nevyvěsil bílý prapor kapitulace a nevzdal se svých zásad. Vyznávám totiž heslo „Ať jsem třeba bit, jen když se peru!“ Ale na demonstrace pravých i levých …. jistě víte co. Ono se to konec konců i rýmuje.
Rozhodně totiž nemám v úmyslu dělat někomu na stará kolena politický kompars, nebo snad – nedej pámbu – kanonenfutr.
A ze stejných důvodů tentokrát neotevírám diskusi, za což se slušným čtenářům pokorně omlouvám.
Další články autora |