Vypadá to, že politickým hitem, který se hned tak neomrzí, je kritika M. Zemana za to, že se nestal prezidentem všech, jak sliboval, a že občany nespojuje, ale rozděluje. To je ovšem ukázkový nesmysl, jak lze exaktně dokázat.
Vyjděme třeba z lidové moudrosti, která říká, že ještě se nenarodil člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Jenže to si snad každý uvědomuje i bez lidové moudrosti. Všem lidem se zavděčit prostě nelze. A to nejen v politice, ale ani ve sportu, umění, zábavě, gastronomii - prostě v ničem. Naneštěstí, nebo spíš naštěstí, jsme už my lidé takoví. Někdo má rád holky, někdo vdolky.
Ale raději opustím pole lidových moudrostí, abych nedopadl jako teta Kateřina ze Saturnina, a posloužím si příklady z historie. Příklady historických osobností, které se sice nezavděčily všem, protože to prostě nejde, ale kterým se na jistou dobu podařilo sjednotit velkou většinu svých národů. Tady jsou jejich jména: Čingischán, Napoleon, Hitler, Stalin, Mao Ce tung.
Neříkám, že to jsou všichni. Podobných příkladů by se našlo víc. Tedy příkladů lidí, kteří dokázali sjednotit masy lživými sliby, probouzením falešných nadějí, ale také šířením strachu a nenávisti.
Marně však pátrám v paměti po skutečných osobnostech, které by vždy a za všech okolností občany sjednocovaly. Často je spíš rozdělovaly. Jindřich VIII. Angličany, Lincoln Američany, Robespierre Francouze, Tito Jugoslávce.
Dokonce ani v českých luzích a hájích nenecházím nikoho, kdo by dokázal většinu lidí sjednotit na dobu delší, než po jakou vydrželo jejich revoluční nadšení. Masarykovi se podařilo sjednotit většinu národa proti Rakousku-Uhersku, ale nepodařilo se mu získat a integrovat německou a maďarskou menšinu a měl své odpůrce i mezi Slováky a také - přestože to se dnes úspěšně zamlčuje - mezi průmyslovým a zemědělským proletariátem. Dokonce i politicky zlikvidovaní zastánci setrvání v habsburské monarchii a ortodoxní katolíci ho nikdy nepřijali za svého prezidenta. Dubčekovi se podařil husarský kousek a sjednotil více než 90 % národa pod praporem socialismu s lidskou tváří, ale nebýt vojenské intervence Varšavské smlouvy, dočkal by se s pravděpodobností hraničící s jistotou toho, čeho se dočkal i Václav Havel a čemu se trochu eufemisticky říká blbá nálada. Také Havlovi se podařilo sjednotit národ jen na historicky krátkou chvíli po dobu sametové revoluce a několika následujících měsíců nadějí a slibů. Důkazem toho, jak už po pár letech občany rozděloval, byla vajíčka, která po něm házeli Slováci v Bratislavě ani ne dva roky po převratu, a skutečnost, že bylo zapotřebí zavřít jistého nechvalně známého politika a poslance, aby absence jeho hlasu umožnila znovuzvolení V. H. českým prezidentem...
Takže na závěr budu hodně subjektivní - nestojím o prezidenta, který by národ sjednocoval! Navíc nevěřím, že by něco takového dokázali pánové Halík či Horáček, nebo kdokoli jiný, kdo by na to nešel přes lži a falešné sliby - o šíření strachu ani nemluvě. Takoví uchazeči o prezidentskou prebendu mi můžou být ukradení. Těm svůj hlas nedám ani omylem.
(A jen a jen kvůli manipulátorům veřejného mínění dodávám, že je mi 73 let, bydlím na venkově cca 2 km za hranicemi Prahy, jednu vysokou školu jsem vystudoval a jednu ilegálně navštěvoval, v mládí mi na psychologickém pracovišti naměřili IQ kolem 140, jsem spíš levicového smýšlení, ale nejsem příznivcem žádné stávající politické strany či hnutí. To pro případ, že by mě náhodou chtěli zahrnout do nějakého svého výzkumu veřejného mínění.)
