Být v opozici

Moji rodiče mi jako klukovi říkávali, že jsem věčná opozice a advokát chudých, ale nemysleli to jako pochvalu. Bohužel bohudík mi to zůstalo. Na práva jsem sice musel zapomenout, protože jsem měl nevyhovující kádrový původ, a navíc jsem některým pedagogům ležel v žaludku, ale moji spolužáci a později i spolupracovníci si brzy zvykli na to, že ve mně měli svého mluvčího či obhájce. A že těch spolužáků a spolupracovníků za všechna ta léta bylo...

Vystřídal jsem totiž osmnáct zaměstnání a poznal více než tucet povolání. Byl jsem stavebním dělníkem i projektantem, kulisákem i dramaturgem, knihkupcem i spisovatelem, korektorem i redaktorem, prokuristou i učitelem, reklamním textařem i kreativním ředitelem a kulturním i politickým pracovníkem. A všude jsem si dopřával luxus vlastních názorů, i když jsem je někdy mohl projevovat a prosazovat jen v rozsahu mírného pokroku v mezích zákona. Mými literárními hrdiny byli Josef Švejk a zeměměřič K., avšak mezi žijícími lidmi jsem nikdy žádné uctívané hrdiny neměl. A jak bych také mohl, když jsem o všech názorech, které se mi kdy vnucovaly, neustále pochyboval, a když jsem vůči všem, kteří přicházeli s údajně nezpochybnitelnými pravdami, byl v permanentní opozici. Kdybych měl nějaký prapor a uměl vyšívat, vyšil bych si na něj verše z „protestsongu“ Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra: „Proti pánům, proti pannám, proti plánům, proti stranám!“

V 60. letech minulého století jsem byl v opozici vůči autoritářskému režimu Antonína Novotného, v roce 1968 proti sovětské intervenci, před rokem 1989 vůči tzv. normalizaci a po roce 1989 proti restauraci kapitalismu volné loupeže, resp. tržního hospodářství bez přívlastků. Nevěřil jsem politickým slibům Václava Havla, jehož hry jsem v 60. letech obdivoval (a který mi v 80. letech pochválil mé prozaické knížky), nesouhlasil jsem s kupónovou privatizací Václava Klause, byl jsem odpůrcem rozdělení Československa, které upekli Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem, a jsem v setrvalé opozici vůči stávajícímu politickému systému, v němž se politika stala jen špinavým podnikáním, protože strany usilují o volební úspěch většinou jenom proto, že jim přináší příspěvky ze státní pokladny, o jejíž stav pramálo dbají, peníze od sponzorů, jejichž zájmy pak prosazují, a výnosné mandáty a funkce, zatímco veřejné zájmy jsou u nich až na posledním místě.

A pokud jde o žhavou (nebo spíš palčivou) současnost, jsem odpůrcem Karla Schwarzenberga, jehož restituce a privatizace provázelo příliš mnoho otazníků, i jeho dvorního alchymisty inženýra Kalouska, který chtěl svého času coby předseda KDU- ČSL vytvořit vládu se sociálními demokraty a s tichou podporou komunistů, za což ho jeho strana vyvrhla ze svého středu, ale nikoli jako Jonáše, nýbrž jako Jidáše. Jsem krajně nedůvěřivý vůči někdejšímu výbornému ministru školství panu Fialovi, který po vstupu do ODS a zvolení za jejího předsedu zmodral jako hřib koloděj, jsem hrubě zklamaný působením pánů Sobotky, Zaorálka a Stropnického, kteří se chtějí zalíbit Berlínu, Bruselu i Washingtonu a chystají obnovení všeobecné branné povinnosti – tentokrát ovšem (nejspíš po vzoru Izraele) i pro ženy a nikdo mě zatím nedokázal, proč je důležité míti Filipa a jeho KSČM, stejně jako mě pro změnu nikdo, tedy ani pan Štětina, nepřesvědčil o tom, že je komunistickou stranu potřeba zrušit (a zajistit tak ČSSD nové, byť většinou dříve narozené a tudíž už i notně opotřebované voliče). Dodnes nevím, co si mám myslet o politickém holobrádkovi panu Bělobrádkovi, který táhne jednou hot a podruhé čehý, a Andreji Babišovi neuvěřím, dokud bude zdůvodňovat svůj odpor proti znovuzavedení progresivní daně ze mzdy tvrzením, že by se ty peníze stejně rozkradly.

Takže to máme modré a jejich bezbarvý top derivát, oranžové, černé i červenomodrobílé, ale co zelení, strana ochránců přírody? Ale jak mohu fandit „ochránářům“, kteří hájí vydry a volavky, ale kašlou na pstruhy? (No ano, jsem rybář, to jsem na sebe ještě neřekl?) „Veverkám“ jsem nefandil nikdy, a pokud jde o stranu, resp. hnutí se zatím nejkratším poločasem rozpadu, vkrádá se mi na jazyk popěvek, který znali naši předkové v dobách rusko-japonské války roku 1905: „Z Port Artura jede fůra, na ní sedí Kanimůra...“ Ale co by to řeklo dnešním mladým čtenářům, kteří většinou vůbec netuší, že někdy nějaká rusko-japonská válka byla?

Takže honem zpátky do země, ve které „Boryš umí po skalinách“, jak si zpívají „smějící se české bestie“, a kde nejvyšší státní funkci zastává muž, který by za bonmot prodal i vlastní..., ale ne, neřeknu co by za bonmot prodal, protože by to mohlo být v rozporu s kodexem blogera. A navíc by to vypadalo, jako že si chci také kopnout do jednoho z mála českých politiků, který zatím nepropadl nezřízené chamtivosti – nebo se to o něm aspoň dodnes neví. Některých jeho postojů si občas i vážím, ale má potřeba polointelektuálské věčné opozice (na skutečného intelektuála jsem to nikdy nedotáhl) mi káže neidealizovat si ho. Ostatně stejně jako amerického prezidenta Baracka Obamu, jeho velvyslance v ČR pana Shapira, hnutí červených karet, nebo třeba ruského prezidenta Putina, který se na můj vkus až příliš zhlédl ve svých velkých předchůdcích malé postavy, kteří už v dějinách nadělali nejednu paseku.

Takže na závěr svého prvního blogerského příspěvku si dovolím parafrázovat kdysi velmi populární píseň z repertoáru divadla Semafor: „Chtěl bych radit, nijak vás však nenutím, svoji cestu řešte správným obutím, nedopadnete jak slepí fanoušci, nebudou z vás psi ba ani antoušci!“

Být v opozici a pochybovat raději o všem než o ničem, není totiž vůbec marné.