Transalpina. Klikaté silnice, úchvatné výhledy, polenta a splněný sen

Pro mě jako nadšence do všeho, co má alespoň čtyři kola a motor, bylo Rumunsko zajímavé také z jiných důvodů než pro běžného turistu. Vedle kouzelné přírody a vyhlášených památek to byly jedny z nejslavnějších silnic světa.

Konkrétně Transalpina a Transfagarasan. A právě první zmíněnou silnici jsme se rozhodli přejet hned na začátku dvoutýdenního tripu po Rumunsku.

Dovolte mi ale nejdříve krátkou úvodní odbočku. Do Rumunska jsme dorazili v sobotu po poledni. První zastávka bylo město Deva, které leží v západní části Transylvánie. Asi padesátitisícové město jsme zvolili jako dobrý výchozí bod hned ze dvou důvodů: je relativně blízko od hranic, tedy se tam dá dojet z Prahy na jeden zátah, zároveň je ale odsud blízko na naše první turistické cíle. Samo o sobě stojí Deva za návštěvu, jedno odpoledne vám bude stačit. Dominantou je středověká pevnost na kopci nad městem, ke které vede lanovka. Městu dává pevnost jedinečnou scenérii a je vděčnou kulisou při focení například náměstí nebo parku.

Z města Deva jsme se druhý den ráno vydali na hrad Hunedoara, který patří mezi největší a nejimpozantnější gotické hrady v Evropě. Jelikož jsme Rumunsko navštívili v září, tedy mimo hlavní turistickou sezonu, na hradě jsme byli skoro sami. Zklamáním ale bylo lešení, které pokrývalo tu nejfotogeničtější část hradu. Vstupné do hradu nestojí moc, za jednoho dospělého v přepočtu asi 230 Kč (září 2025). Vstupenka vám otevře dveře do velké části hradu bez průvodce, jednotlivé místnosti, chodby i věže si procházíte vlastním tempem a vlastní trasou, což je pro mě třeba z Česka nezvyklé. Vybavení není nijak bohaté, nicméně za návštěvu tento hrad za mě určitě stojí. Nezvyklým zpestřením byla výstava k tématu tortury, která byla v ceně vstupného.

Ale z úvodu zpět k tématu. Po návštěvě hradu nás totiž čekal hlavní cíl dne. A to Transalpina, tedy silnice DN67C. Jejím nejvyšším bodem je průsmyk Urdele ve výšce 2 145 m n. m., což z Transalpiny dělá nejvýše položenou silnici v Rumunsku. V roce 2009 byla dokončena její rekonstrukce, takže se svezete po krásném, hladkém asfaltu, což jen umocňuje celkový pozitivní zážitek protkaný nespočtem šikan, prudkých stoupání a fascinujících výhledů na okolní hory a planiny.

Na celosvětově známou silnici jsme vstoupili ze severu od města Sebeš. Cesta se zprvu zvedá mírně a postupně, aby taky ne, celkově má na délku 148 kilometrů. Už od začátku se ale klikatí skrz krásnou zalesněnou krajinu, která člověka dovede třeba k přehradě Oasa. Ačkoliv je na úseku silnice přes hráz přehrady zákaz zastavení, nezdá se, že by ho kdokoliv respektoval. Auta tady zastavují a lidé si fotí výhled na přehradu. Mnohem větší sílu ale má pohled na druhou stranu, do údolí. Přehrada se tady skrz vodní elektrárnu mění v řeku Sebes a při pohledu dolů do krajiny teprve člověk pochopí, jak mohutné dílo to je. Nejedna myšlenka míří směrem k tomu, jak by to asi vypadalo, kdyby se hráz protrhla. Ale nebudeme strašit.

Kolem přehrady se nacházejí restaurace, my jsme zastavili o kousek dál od hráze v podniku Cabana Oasa, který můžu s klidným srdcem doporučit. Nabízí primárně tradiční rumunská jídla, takže vepřové maso a klobása s polentou byla pro mě jasná volba. Obrovská porce za asi 160 korun je příjemná, navíc je tady rozlehlé parkoviště, takže minimálně mimo sezonu nebyl problém zaparkovat.

Potom už jsme se vydali na samotný vrchol Transalpiny, cestou nás ale zastihla veliká bouřka. Poprvé jsme tak okusili rozmary počasí v Karpatech, překvapit nás ale během dovolené měly ještě mockrát. Přívaly vody a později i krup byly tak velké, že jsme museli zastavit na krajnici a počkat, až se počasí aspoň trošku umoudří. Ostatně, zastavovala valná většina aut. Později jsme se dokonce schovali i s autem na kraj lesa, aby náš obytný Transporter přežil Rumunsko bez úhony. Což se naštěstí povedlo.

Nejvyšší bod Transalpiny a jeho blízké okolí náš přivítal už jen s mírným deštěm. Začala tak celá série zastávek při lovu za fotkou s nejlepším výhledem. Jako milovník aut jsem blázen do focení právě mého plechového miláčka, jeho fotky s co nejhezčím pozadím pak zdobí tapetu mého telefonu a plní roli úvodní fotografie na sociálních sítích. No co, každý máme nějaké postižení, nesuďte mě.

Transalpina vede přes dva vrcholy, ten v pořadí druhý nejvyšší by měl být jen asi o 45 metrů níže než jeho vyšší bráška. Oba nabízí naprosto úchvatné pohledy na otevřené horské pláně a panoramata bez lesa, což je typické pro nejvyšší partie Jižních Karpat. Jelikož to byly první hory, které jsme v Rumunsku viděli, žili jsme v domnění, že nic hezčího už asi neuvidíme. Později jsme to přehodnotili při cestě po silnici Transfagarasan, ke které se dostanu ještě v dalším příspěvku na blogu. Ta je, zpětně hodnoceno, ještě o kus hezčí.

Při přejezdu mezi vrcholy Transalpiny nám přálo štěstí a vysvitlo i slunce. Krajinu tak zalilo nádherné pozdně letní slunce, což krásně vybarví skály, stromy i planiny a fotky nabírají úplně nový rozměr. Zážitek to byl obrovský.

Vrcholky Transalpiny lemují jednoduché restaurace, ačkoliv zde přemýšlím, jestli to není moc silné pojmenování. Jednoduché přístřešky, vaří se na ohni a pokud si potřebujete odskočit, musíte do proslulé „toitoiky“. Nicméně atmosféru Transalpiny díky tomu dokresluje vůně dřeva a ohně i připravovaných specialit, nejčastěji masa nebo klobás. Na pár desítek minut jsme se tak pocitově přenesli do studeného podzimu, pro který je sychravé počasí i ohně typické.

Cestou po Transalpině dolů jsme se nezapomněli zastavit na tržnici, které jsou rozeseté po celém Rumunsku a dá se bez nadsázky říct, že na těchto místech koupíte cokoliv, co vás napadne. Já si pořídil samolepku na auto s motivem Transalpiny a zahájil tak novou tradici, kterou spousta kolegů cestujících po světě zavedla už dávno přede mnou. Můj obytný Transporter tak na bočním okně sbírá vzpomínky na místa, kam nás dovezl.

A jak se na Transalpině vlastně řídí? Popravdě, měl jsem z cesty trochu obavy, protože nás vozí postarší VW Transporter s výkonem nijak oslňujících 63 kilowattů. Nicméně, zvládl to na výbornou. Obecně jezdí všechna auta po této cestě pomalu, protože jinak se to ani nedá. Prudké vracečky v kombinaci se stoupáním dovolují jet většinu té nejprudší částí Transalpiny maximálně na dvojku, výjimečně na trojku. Alespoň průměrný řidič tak projížďku po této slavné silnici zvládne dle mého názoru bez obtíží. Nebojte se a vyzkoušejte to, opravdu to stojí za to.

Jen si před cestou zkontrolujte brzdy, protože to, co na jedné straně vystoupáte, musíte na té druhé zase logicky sjet. A dovolím si tady jeden malý apel: brzdovou kapalinu je důležité pravidelně měnit. Pokud si už ani nepamatuje, kdy se ve vašem autě měnila, před cestou do Rumunska to udělejte. Já měl před cestou hotové naštěstí kompletní brzdy na celém autě. Nicméně po celé Transalpině je na kamenech a svodidlech kolem cesty fixami či spreji napsán kontakt na různé autoservisy, asistence a odtahové služby. Takže přípravu určitě nepodceňujte. Rumuni ty reklamy na odtah určitě nepíšou kolem silnice jen tak.

Z Transalpiny jsme zamířili do kempu, který leží na samotné hranici národního parku Buila-Vanturarita. Pokud bych měl nějaký kemp z celého Rumunska doporučit, tak je to právě tento. Jmenuje se Buila Base Camp a je to jedno z nejhezčích míst, které jsme vůbec kdy navštívili. Svědčí o tom i hodnocení ostatních návštěvníků. V době, kdy píšu tenhle příspěvek, se pořád drží na čistých pěti hvězdičkách z pěti. Z majitelů se stali naši, snad to mohu říct, přátelé, minimálně známí určitě. A kontakt udržujeme dosud. A v tomto kempu začíná další příběh, který jsem psal jako první a který si můžete přečíst tady

Autor fotografií: Jaroslav Beneš