Ceaușescovo šílenství: Přehrada, medvědi i ráj pro řidiče. To je Transfagarasan

Transfagarasan (čti Transfagarašan či Transfagaraš) byla vlastně mou pozvánkou do Rumunska. Teda, hned po legendě o Drákulovi. Pro milovníka aut a řízení je tato horská cesta něčím, co prostě chce tak nějak přirozeně zažít. Nespočet zhlédnutých videí a přečtených článků mě stále víc nahlodávalo k návštěvě Rumunska. A zrovna Transfagarasan byla jedním z nejsilnějších zážitků na celé cestě.

Nejdříve něco málo faktů: Transfagarasan nese označení DN7C a jde o horskou silnici, která překonává pohoří Fagaraš v Karpatech. Spojuje města Sibiu (které samo o sobě stojí za návštěvu, taky se k němu na blogu dostanu) a Pitesti. Její délka je asi 90 kilometrů a nejvyšší bod se nachází ve výšce 2 042 m n. m. Silnice je proslulá prudkými serpentýnami a nepopsatelnými výhledy. Je často označována za jednu z nejkrásnějších a nejnáročnějších horských silnic v Evropě.

My jsme tuto slavnou silnici projeli během našeho rumunského tripu hned dvakrát. Až tolik nás uchvátila. Poprvé směřovala naše trasa z jihu na sever, podruhé jsme se o několik dní později vraceli opačným směrem.

Pokud jedete z jihu, hned na začátku vás čeká velkolepá podívaná. Parkovacích míst je tady sice jen pár, ale turisté (pro mě asi dost pochopitelně, protože jen projet kolem a nezastavit bych považoval za hřích) běžně parkují i přímo na silnici na zákazech zastavení. A o čem je řeč? O přehradě Vidraru, která je jednou z nejznámějších přehrad v Rumunsku a je úzce spjatá s Transfagarasan. Cestou na vrchol jedete přímo přes hráz, která je vysoká nepředstavitelných 166 metrů. Při svém dokončení v roce 1965 byla jednou z nejvyšších v Evropě. Když se díváte z hráze dolů, cítíte „lidskou malost“. Člověk je ve srovnání s tím obrovským betonovým dílem jako mravenec. Část vyrubané zeminy z přehrady byla později použita jako náspy při výstavbě Transfagarasan.

Cestou na vrchol se jede dlouhou část cesty mezi lesy. Nachází se tady několik restaurací, my v obou případech zastavili v restauraci Transfagarasan Treehouse Village. Jde o restauraci, který je postavena přímo v lese mezi stromy, které prorůstají podlahou. Jde o krásné místo s příjemnou obsluhou a skvělým jídlem. My jsme si dali místní specialitu, což je mix na ohni pečených mas s hranolkami a kyselou zeleninou. Určitě doporučujeme také kuřecí polévku, v každé porci plave celé kuřecí stehno a je skutečně vynikající. Sympatické bylo, že vybavení dodal pivovar Staropramen. Člověk se cítil aspoň trošku jako doma.

Rumunsko je známé pro velké množství medvědů, kteří zde žijí. A právě Transfagarasan je medvědy vyhlášená. Hned na začátku se objevují cedule žádající turisty, aby medvědi nekrmili. Věřili jsme proto, že i my budeme mít štěstí a poprvé v životě uvidíme medvěda ve volné přírodě (samozřejmě z bezpečí našeho auta). Bylo to jediné místo, kde jsme si medvěda přáli potkat. Protože při pěších výletech po horách jsme ho fakt vidět nechtěli. 😊 A skutečně se podařilo, hned pár kilometrů od přehrady. Medvěd ležel přímo vedle silnice. A jak je nepřehlédnout? Nebývá to nic složitého, protože tam, kde je medvěd, stojí spousta blikajících aut. Aby si jejich posádky mohly zvíře vyfotit. To jsme si během cesty po Transfagarasan potvrdili několikrát. Celkem jsme totiž během obou cest potkali k 15 medvědům.

Bohužel, někteří neukáznění turisté medvědy krmí. Pokud vás mohu o něco poprosit, vy to nedělejte. Medvědi potom nemají motivaci k přirozenému lovu a jen loudí u cesty, což může být problém v době, kdy už na Transfagarasan turisté nejsou a medvědi potom nemají co žrát, protože jsou zvyklí na snadnou kořist od lidí. A určitě nevystupujte z auta. Každý rok kolují internetem zprávy, jak medvěd na Transfagarasan napadl člověka. I my, schování v autě, jsme byli se zařazenou rychlostí pro jistotu připraveni k okamžitému odjezdu, kdybychom se medvědovi přestali líbit. Kromě hnědých chlupáčů jsme měli štěstí třeba také na lišku.

Čím výše člověk jede, tím víc řídne les a začínají se objevovat výhledy na kamenité svahy. Počasí v Karpatech je nevyzpytatelné, takže při první cestě nám (nejdříve lehce, potom už silně) pršelo, při druhé byla Transfagarasan schovaná v mlze. Jsme rádi, že alespoň tu první cestu jsme si mohli užít i s výhledy na okolní hory. Stojí to opravdu za to.

Kolem celé délky silnice se nachází časté menší vodopády a další krásy přírody, ale i malinké tržnice, často s několika stánky nabízejícími nejčastěji místní uzeniny a sýry, na samotném vrcholku Transfagarasan si ale koupíte i suvenýry nebo trdelník. Vrchol je hojně navštěvované místo, primárně díky jezeru Balea Lac. My ho bohužel neviděli ani jednou, poprvé kvůli silnému dešti, kdy se nám nechtělo k jezeru chodit, podruhé kvůli neprůstupné mlze, která zdejší turistickou atrakci nekompromisně ukryla.

Pokud jedete z jihu, po vyjetí na vrchol se vám otevře nejhezčí výhled celé cesty. Jde o tolik slavnou vyhlídku na část klikatící se Transfagarasan. Počítejte s tím, že se tady zaseknete a budete chtít fotit. Hodně fotit. My, odkojení benzinem, se navíc snažíme udělat nejhezčí fotku našeho plechového miláčka se slavnou silnicí v pozadí. A zapomenout nesmíme ani na selfíčka. 😊

Potom už zbývá opět cesta dolů. Stejně jako v předchozím textu k Transalpině, i tady apeluji: mějte brzdy v pořádku! Klesání je opravdu prudké a několikrát jsem děkoval sám sobě, že jsem kompletní brzdy nechal na našem bulíkovi před cestou vyměnit.

Jelikož jsme cestovali do Rumunska v září, užili jsme si Transfagarasan prázdnou. V podstatě jsme potkali jen pár aut. Záměrně jsme zvolili ještě všední den, tím jsme si chtěli klid na této ikonické cestě pojistit. O víkendech (a především v letní turistické sezoně) to chce na cestu silné nervy, protože zájem je obrovský a často jedete celou trasu v dlouhé koloně. A pozor, Transfagarasan je většinou od konce října do června kvůli špatnému počasí zcela uzavřena.

Do Rumunska se chci ještě vrátit. A i když jsem tady byl už dvakrát, podívám se na Transfagarasan minimálně potřetí. Jde opravdu o úchvatný zážitek a pokud bych si měl vybrat mezí ní a Transalpinou, tak volím Transfagarasan, především kvůli zajímavějším výhledům a přírodě. Ale je to jen subjektivní názor.

Pokud jde o to, jestli je lepší cesta ze severu nebo z jihu: za mě je to úplně jedno. Asi o trošku víc jsme si užili cestu z jihu na sever, ale vliv na to může mít i to, že to bylo zkrátka poprvé.

Autor fotografií: Jaroslav Beneš