Sklep

Bydlela jsem v činžáku, dneska by se řeklo v bytovém domě. Rodiče tento byt získali díky zaměstnání otce v jedné firmě vyrábějící nádobí. Tenkrát nový, ale s různými temnými zákoutími. Alespoň mě se to tak zdálo, byla jsem malá holka. Nostalgicky vzpomínám na bruslení před domem( ty zimy byly snad chladnější?), jízdy na kole, které měl snad jen jeden z nás, ale všichni jsme na něm jezdili. 

Dole pod schody byly sklepy. Temná chodba a pak laťkové kóje, do kterých se dávaly brambory, které měly na jaře asi metrové klíčky. ale také se tu shromažďovalo vše, co by se mohlo někdy hodit a nikdy se nehodilo. Pamatuji si, že táta, když měl nějaký průšvih, šel druhý den uklízet sklep. Já jsem se tam bála. Často jsme se s holkama strašily - někdo za tebou stojí, neohlížej se - to byl signál k panickému útěku po schodech nahoru. 

A tak jsem vyrůstala....Když mi bylo asi 20, naši si koupili chalupu. Jak sem se těšila, že v pátek odjedou a byt bude volný! Tedy občas volný. Děda s babičkou měli schopnost přijít právě když jsem se těšila, že bude mejdan, nebo si pozvu někoho....Děda s babičkou.....nemluvili spolu, ale přišli s desetiminutovými rozestupy. Jo sranda, když jsem to někomu vyprávěla, děda to totiž komentoval - babička je v závěsu. Pak spolu seděli v obýváku a nekomunikovali. No a tenkrát se to stalo. Naši odjeli, byt připraven na případné běsnění. Zvonek a jsou tady. Prarodiče. Snažila jsem se o lest a dodnes se za ni stydím- ale já musím pryč, budete tu sami. Nevadí, my přespíme. Zatmělo se mi před očima, jestli bezmocí nebo vztekem, nevím. Každopádně jsem nikam nešla. Večer telka a nudná konverzace pro dvacetiletou holku.

V noci mě probudil hluk vycházející zezdola asi ze sklepa, ale bylo to slyšet až k nám do druhého patra. Dveře od bytu byly otevřené. Vydala jsem se dolů po schodech. Nějaký křik vycházel ze sklepa. Rozsvítila jsem. Stál tam děda a lomcoval těmi laťkovými dveřmi. Podíval se na mě. Modré oči byly plné zděšení. Pusťte mě ven, zašeptal. Vzala jsem ho za ruku a odvedla nahoru. Když jsem ho přikrývala, řekl ještě, nic jsem neudělal....Styděla jsem se, že jsem je oba vlastně nechtěla vidět. A vzpomněla jsem si, co mi mamka vyprávěla: "Když se táta vrátil z koncentráku, vážil 38 kilo, poznala jsem ho jen podle těch modrých očí."