Jak Britové v roce 1938 jásali nad Mnichovskou dohodou

V těchto dnech si připomínáme jedno důležité, ale zapomenuté historické datum: 5. srpna 1942 zaslala britská vláda české exilové vládě speciální nótu o oduznání Mnichovské dohody z roku 1938.

Mnichov 1938 byl pro českou i světovou veřejnost obrovským šokem. Dvacet let po vzniku první republiky nás naši největší spojenci Velká Británie a Francie zradili a předhodili Hitlerovi.  V historii je málo podobných případů zrady na svých spojencích jako v tomto případě. Navíc zrady podlé a zbabělé. I kdyby totiž nedošlo k rozpoutání druhé světové války Hitlerem a zachránil se tím mír v Evropě, jak hlásal při svém "slavném" návratu do Velké Británie Neville Chamberlain, vždy by toto jednání zůstalo kaňkou ve Francouzských i Britských dějinách.

A reakcí-nereakcí při následném obsazení celého zbytku Čech a Moravy nacistickým Německem v březnu 1939 byla zrada ze strany Francie a Velké Británie dotažena do úplného konce.

Vraťme se ještě do roku 1938, kdy Jan Masaryk, tehdejší československý velvyslanec ve Velké Británii nemohl věřit svým uším, když na půdě britského parlamentu, nejstarší evropské demokratické instituce ohlásil Neville Chamberlain Mnichovskou dohodu a odpovědí vážené britské "elity" sedící v parlamentu na Mnichovskou dohodu byl jásot a bouřlivý potlesk.

Jásot a potlesk za to, jak Britové podrazili svého spojence (což Jan Masaryk označil za zvířeckost v mezinárodních vztazích).

Nyní, v době kdy každého, kdo slepě nepodporuje jakýkoliv čin ze strany Západu, označujeme za komunistu, není od věci si to připomenout. Připomenout si tuto zradu Francie a Velké Británie na našem národu. Též si připomenout odpověď na tuto zradu hrdinstvím našich letců, kteří bojovali a umírali za Velkou Británii. Velká Británie si za veškerou výstroj těchto našich letců nechala zaplatit naším zabaveným zlatem (naším národním pokladem, na který si nedovolili vztáhnout ruku ani komunisté a který rozfofrovali naši demokratičtí představitelé po r. 1989). Nejsmutnější kapitolou v souvislosti s československým zlatem přes slova Winstona Churchilla je, že Velká Británie účtovala vládě Československa každou pušku, každou uniformu, každé ponožky, baťoh, zkrátka museli jsme zaplatit Anglii zlatem veškerou výzbroj i výstroj československých vojáků, byť jako třeba letci zachraňovali Velkou Británii.

A co je zarážející, že jsme museli zlatem platit i za ty vojáky, kteří za Anglii padli.  Přes 26 tun si vzali Britové za to, že naši vojáci bojovali za Velkou Británii, tedy jako kompenzaci za výstroj a výzbroj našich vojáků a letců na Západě a přes 23 tun vydali Britové z Banky pro mezinárodní platby v Basileji.

Dosti odkazů je na knihu bývalého ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka "Memoare in Laris" a rád bych citoval pasáž jednoho z československých vyjednavačů, který žádal o uvolnění z funkce. Cituji: "Víte, velmi pečlivě jsem si prostudoval podklady, hlavně otázku vojenského úvěru. A je mi z tohonanic. Až se mi zvedá žaludek. Vždyť my máme platit i za šňůrky do bagančat, za spodky, za šle, které nosili naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No ale prosím, každý má jinou morálku, každý vidí jinak svět. Ale co je na tom strašné a co nemohu přenést přes srdce, že jsou mrtví. Tam je započítána i výstroj těch, co padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu,Tobruku, kde bojovali proti Rommelovi nejen za nás, ale i za Anglii. A jsou tam započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a bombardovali tam Německo a někde je tam sestřelili a zahynuli."

Ano, takové máme spojence.

Připomínám to v době, kdy se nekriticky vzhlížíme v našich západních "demokratických" vzorech. Vzorech, které svoje protějšky ujišťují o spojenectví a věrném přátelství a potom je zradí, jako nás v případě Mnichova 1938, nebo dokonce vojensky napadnou jako Irák či Lybii. Nesmíme zapomenout, jak USA podporovaly Saddáma Husajna v případě Irácko-Íránské války a potom pod vylhanými záminkami napadly Irák, podobně jako se západní politikové na veřejnosti objímali s Kaddáfím a potom napadli jeho zemi a Kaddáfího nechali dokonce umučit.

Proto není od věci si občas určité historické události připomenout. A jásot členů britského Parlamentu nad Mnichovskou dohodou bude navždy patřit mezi světovou ostudu nejen v diplomacii, ale i v mezilidských vztazích.

Oslavovat ZRADU se totiž moc často nevidí!

Jen dodatek k osudu našeho zlatého pokladu. Zlato bylo prodáno ve dvou etapách v září 1998. V první fázi šlo o 31 tun zlata a toto zlato jsme vyměnili s Německem za dluhopisy. A to se stalo v době, kdy byl guvernérem Státní banky Josef Tošovský.

Použité zdroje: http://zdravotniterapie.webnode.cz/news/jsme-jedina-zeme-co-nepozadala-nemce-o-uhradu-valecnych-reparaci-a-jeste-platime-my-/