K 20. výročí úmrtí našeho bývalého prezidenta Gustáva Husáka se v našich médiích objevilo několik článků. Logické je, že žádný z nich nebyl kladný, přece jen byl hlavním představitelem normalizace po roce 1968, která potom probíhala hlavně v sedmdesátých létech 20. století.
Tento můj blog je tak trochu reakcí na článek Jiřího Šťastného "Gustáv Husák měnil názory jak ponožky a marně čekal na šanci být sám sebou", ve kterém se snaží "objektivně ironicky" zhodnotit hlavní činy Gustáva Husáka. V podstatě se dá s většinou údajů v článku souhlasit, ale tak nějak mi chybí srovnání morálního profilu Gustáva Husáka se současnými politiky. V době, kdy byl přijatý zákon o protikomunistickém odboji, kdy se současná vládní garnitura ohání nebezpečím komunismu a pořád sama sebe vychvaluje, jaké je zde demokratické zřízení a svoboda jednotlivce.
Ale je to tak doopravdy? Zkusme tedy porovnat svobodu za Husáka a za současného režimu.
Za režimu, který reprezentoval Gustáv Husák si samozřejmě málokdo dovolil veřejně kritizovat komunistický režim. Za tzv. "podvracení socialistického zřízení" se odsuzovalo k nepodmíněným trestům. Nesmělo se svobodně cestovat nebo podnikat.
Co se však mohlo: Mohlo se lidově řečeno "remcat" na pracovištích i na veřejných schůzích, když se dělníkům, nebo technickým kádrům něco nelíbilo ve fabrikách. Byla sice pracovní povinnost (za nechození do práce byl trest za příživnictví), ale i jistota této práce. Člověk měl i určité zastání, pokud se ocitl opravdu ve velmi složité životní situaci (nebylo možné jej vystěhovat na ulici). I ochrana před skutečnými "kriminálními živly a přísunu drog" fungovala lépe.
A dnes? Můžeme jakkoliv nadávat na politiku i politiky, můžeme svobodně psát, cestovat i podnikat, což pokládám pro svobodný rozvoj člověka v demokratickém zřízení za naprosto zásadní, ale...
Ale zkuste si "zaremcat" někde na pracovišti, proti pracovním podmínkám. Ať si zkusí naši manažeři, vedoucí, či dělníci "zaremcat" proti zahraničním vlastníkům podniků. Jedno mají jisté. Poletí, že se nebudou ani stačit divit a rozšíří frontu nezaměstnaných. A co se týká sociálního zázemí? Komunistický režim měl za cíl, aby každý měl kde bydlet a prakticky nebylo možné, aby člověk skončil jako bezdomovec. A nyní? Naše současné demokratické zřízení opřené o patřičné zákony přímo podporuje, aby člověk, který nemá na nájem (z důvodu onemocnění či ztráty zaměstnání), nebo naletí podvodníkům, skončil na ulici. Dovolání spravedlnosti bývá často beznadějné...
Vraťme se však ke Gustávu Husákovi a dnešním politikům. Autor Jiří Šťastný uvádí, že Gustáv Husák měnil svoje názory jako ponožky, podle toho, jak se mu to hodilo. Dá se s tím souhlasit? Mám obavu, že jen do určité míry. Když si připomeneme procesy v padesátých létech, kdy tehdeší praktiky vyšetřovatelů dokázaly zlomit každého politika, že potom jen odříkával naučený text, byl Gustáv Husák pravděpodobně jediný, kterého se nepodařilo zlomit a donutit k přiznání viny. Během téměř jeho desetiletého věznění... To moc nesvědčí o tom, že svoje názory měnil jako ponožky. Pravda, hlavně v sedmdesátých létech je oprávněně vedený jako symbol normalizace, ale na druhé straně - bylo by nám tehdy lépe, kdyby mělo absolutní moc křídlo prezentované Indrou, Bilakem, Kolderem, Kempným či jim podobnými? Mám obavu, že by bylo hůře a není vyloučeno, že největší odpůrci invaze sovětských vojsk v r. 1968 mohli skončit i na šibenici a náš národ jako celek by byl ponížený podstatně více. A je otázkou, zda by vznikla i Charta 77, kdyby tehdejší chartisté riskovali svoje životy.
A porovnání činů Gustáva Husáka s našimi současnými politiky? Zkusme to trochu. Naši politici se zaklínají demokracií a osobní svobodou jednotlivce, ale tak nějak zapomínají, že jednotlivec nyní má minimální šanci uspět proti nespravedlivému odsouzení, když jej někdo chce připravit ať už o majetek, nebo z osobní msty. Justice se nikomu nezodpovídá, dokonce rozhoduje, zda u nás budou či nebudou mimořádné volby! Nejsou dnešní řeči politiků o demokracii jen zástěrkou, aby lid příliš "neotravoval" a nevolal je k zodpovědnosti za rozkradené stamiliardy státního majetku?
A porovnání činů Gustáva Husáka s některými světovými politiky? Kolik desetitisíců mrtvých a zpustošenou Libyi mají na svědomí politici jako Sarkozy či Cameron, nebo dokonce více než sto tisíc mrtvých za vlády bývalého prezidenta USA George Bush ml. v případě Iráku? A co naše oblíbená politička Madelleine Allbrightová? Jen její zásadní podíl na tzv. "humanitárním bombardování" Srbska je v počtu mrtvých vyšší než počet všech popravených v politických procesech v 50. letech. O válečných zločinech ani nemluvě. V médiích existovala dlouhodobá desinformační kampaň připravující lživou záminku pro ospravedlnění napadení Jugoslávie ze strany NATO.
A naši současní politici se k tomuto "demokratickému řádění ze strany NATO" vždy připojili, takže prolitá krev obětí padá i na ně. Naopak jako hrdiny ještě vyznamenávají loupežné vrahy, kteří vraždili svědky svých kriminálních činů.
Mám obavu, že naši současní politikové nemají morální právo kritizovat Gustáva Husáka.
