Z kategorie „Zbožná přání“: Novoroční předsevzetí a volební sliby

Žijeme v kolotoči neustálého odkládání. Něco neomylně vede jednotlivce i politiky k návratům do výchozího bodu. Odpustíme si selhání, pohřbíme zklamání abychom mohli s čistým štítem vykročit do dalšího kola.

Zvon přání nad věžemi dvou kostelů vystihuje zbožnost novoročních předsevzetí stejně jako volebních slibů.

S blížícím se Silvestrem klíčí a roste potřeba udělat něco zásadního jen a jen pro sebe. Minulá novoroční předsevzetí skončila v propadlišti času, uvolněný prostor rychle zaplní staronová i nová. Někdo chce přestat kouřit, někdo zhubnout, jiný začít cvičit či otužovat se. Příkladná sebereflexe zdánlivě snadná k naplnění. Leč návrat do všedního života doprovází všední stresy a nevšední pokušení. Notujeme spolu s Hanou Zagorovou „…mám natřískanej den…“ na omluvu koloběhu prokrastinace.

Člověk je skutečně roztomilý tvor. Dokázal povznést osobní selhávání na úroveň soupeření politických stran a hnutí Principiální rozdíl spočívá v nahrazení novoročních předsevzetí volebními sliby. Nafukují volební programy až k prasknutí. Jejich podobnost napříč politickým spektrem je jistě náhodná. S obdivuhodnou důsledností pojmenovávají palčivé problémy společnosti a slibují jejich vyřešení. Podobnost platí i pro zaryté mlčení týkající se konkrétních postupů.

No a po volbách většinu slibů rozemele mlýn každodenní rutiny vniveč. Čtyři roky „natřískanejch dnů“ uteče jako voda. Bohužel nikoliv věcným řešením problémů, ale dětinským hašteřením. Aforismus Benjamina Franklina z poloviny 18. století „Čas jsou peníze“ nám říká, že odkládání není zadarmo. Neuskutečněné záměry v daném volebním období platíme všichni svými daněmi, především pak tímto způsobem prošustrované peníze chybí jinde.

Možná by stálo za pokus vzít konkrétní příklady záměrů spadlých pod parlamentní stůl a vyčíslit způsobené škody. Ať už jde o budování dálniční sítě, digitalizaci státní správy či financování a řízení školství a zdravotnictví. Podtrhuji, že jde o příklady a ne o úplný výčet. Jistě bychom dospěli k nemalým částkám. A nikdo nenese ani politickou ani hmotnou odpovědnost.

Parlamentní volby se kvapem přibližují, marketingoví mágové politických stran a hnutí mají napilno. A právě v tom vidím kámen úrazu neboli jádro pudla. Marketingové strategie mají přednost před vizemi skutečných státníků. Proto druhé poloviny volebních období zejí vyprázdněností. Nikdo nechce nést kůži na trh a riskovat ztrátu voličských hlasů. Strach brání přijímat závažná rozhodnutí, zůstává místo pouze na politikaření.

A tak tomu bude dokud péče o věci veřejné bude chudou příbuznou osobních ambicí ambiciózních jedinců.

Předsevzetí i volební sliby čeká stejný osud, proletí komínem a stoupají k nebesům.