Čtyři roky v lágru - díl druhý osmé pokračování

Pokračování osmé - v předchozích částech popisuju moje zadržení a nástup výkonu trestu do věznice v Brně - Bohunicích. Všechno jak šlo den po dni...

Díl druhý : Pardubice

12.4. 2000

Včera ráno v 7 hodin mne řekla velitelka, že se mám sbalit. Už jsem byla částečně sbalená, jen jsem dobalila zbytek věcí. Vrátila jsem jim knížky, co jsem měla půjčené. Zavedli mě do sklepa, kde byly jen dvě lavice a hajzlík za kusem plechu. Bylo to tam hnusné a takové špinavé. Přivedli ještě jednu ,,bláznivou’' cigánku, ale naprostá hrůza. Víc jak hodinu jsem tam s ní byla sama, měla jsem docela strach. Potom tam přivedli ještě dvě ženské, jednu znám ta byla chvilku na cele naproti mě a jednu cigánku. Ta celou cestu až do Prahy seděla v autobuse vedle mne. Cesta do Prahy byla hrůza. Autobus byl plný chlapů a my tři ženské. Posadili nás na krajní sedadla ve předu, mě usadili vedle té cigánky, před náma byla skleněná stěna, pak pes a benga. Autobus měl neprůhledné okna a byla v něm hrozná zima. Jeden z chlapů cestou volal na velitele, že má moc utažený pásek, že je mu z toho špatně. Velitel mu řekl ať to vydrží, vůbec je to nezajímalo. Chlapy na nás pokřikovali a docela aj sprostě. Cigánka se furt otáčela a cigánsky křičela na ně – takže velitelé řvali na ňu aj na chlapy. Přijeli jsme na Pankrác, vedli nás do sklepa – prý vyčůrat a zakouřit. V životě bych se tam nevyčůrala, bylo to tam k zblití, naprostý humus! Ta bláznivá cigánka začala z koše vybírat věci, byly tam vyházené svačiny. Tak to nacpala do tašky a začala ,,žrát’' z těch sáčků v tašce vajíčko na tvrdo, ale aj se skořápků. Zvedl se mě žaludek, něco takového jsem v životě neviděla. Té druhé cigánce jsem dala fruko co jsme dostaly, měla hroznou žízeň. Byly jsme tam jen chvilku a pak nás navedli do autobusu na Pardubice. Zase to bylo místo oken zaplechované, já viděla ven předním oknem. Seděla jsem sama, zakryla jsem si nohy kabátem aby mě nebylo zima. Do Pardubic jsme přijeli kolem 16 té hodiny. Tam jsme při výstupu z autobusu museli nahlásit jméno a datum narození. Zavedli nás do baráku a do jedné místnosti a tam jsme se musely vysléct donaha, kde nás kontrolovali. Potom jsme šly do skladu, kde nám dali nejnutnější ,,cintr’' a osprchovaly jsme se. Všechny naše věci zapsali a dali do pytlů, že pokud z toho něco budeme chtět a budeme to moct mět u sebe tak s velitelkou až ráno, do rána máme vydržet. Došly jsme pak na pevnou celu, povlékly jsme si postele a oblékly jsme si pruhované noční košile. K večeři jsme měly brambory, sekanou v těstíčku a okurek. Pak zalehnout. Byla jsem na té cele s jednou cigánkou – zlodějkou a dvěma feťačkama. Ta cigánka dostala 39 měsíců a feťačky – jedna 27 a druhá 28 měsíců. Jedna z těch feťaček má šestiletou holčičku, kterou má její babička. Ta cela byla rozdělěná zdí na dvě části. Já spala v té jedné části sama. Usnula jsem brzo, za chvílu po večeři, asi po páté hodině. Po dlouhé době jsem spala celou noc. Vzbudila jsem se něco po páté ráno a o půl šesté nás došli budit velitelky. Po snídaní jsme šly na,, Filtr’ '- lékař nás zkontroloval jestli nemáme nějaké vyrážky a nebo nejsmee nějak zraněné a nemáme modřiny. Dovedli nás zpět na celu a za chvilku už nás vedli do skladu pro věci. Vyfasovaly jsme zbytek erárních hader a já jsem si vyptala druhé boty, v těch co mě dali včera jsem měla hřebíky. Taky jsem poprosila o sukni. Rozplakala jsem se protože se nenašly fotky mojích kluků a Staně. Ta cigánka začala na mě řvát, že prý zdržuju – jak kdyby někam spěchala. Já jsem takové slzavé údolí a kluci jsou moje slabé místečko. Potom nás vzali zpět k doktorovi, ten mně dal moje léky a řekl, že až mně budou nějaké docházet tak se mám k němu nahlásit. Vážil nás a já shodila 2 kila, myslela jsem že víc. Hned od doktora nás vedli ke komisi. U komise to byla hrůza nad hrůzu. Byla jsem první na řadě, v komisi sedělo 6 ženských a jeden chlap – nějaký zástupce správního oddělení. Jak na mně začali mluvit a první otázky padly na rodinu – začala jsem plakat. Když se mě ptali, já odpovídala jen krátce. Nakonec se mě zeptali, jestli chcu něco vědět. Tak jsem se zeptala jestli možu dostat práci a taky jak je to z věznicí v Praze – Řepích. Řekli mně, že to zatím není možné,protože jsem v trestu s ostrahou a to bych musela být ,, s dozorem’', ale až přejdu po čase do dozoru, tak by to šlo zařídit. Taky proč chcu práci – se zeptali, řekla jsem jim, že mám doma syny, studují a potřebují peníze. Říkám jim, že budu dělat cokoliv, že umím šít, vařit, ostatní se rychle naučím. Řekli mně, že nevědí jak by kluci mohli dostávat peníze a že se mně pokusí nějakou práci zajistit a zjistí jakým způsobem jde dětem posílat peníze. Potom ta jedna ženská řekla, že i když umím vařit tak do kuchyně nemožu jít, protože mám špatný zdravotní posudek. Nesmím mět namáhavou práci na nohy a kvůli páteři. Ale, že když umím šít tak uvidí co se dá dělat. Že si prý nemám všechno tak brát, zase bude všechno dobré. Slzičky se mě nezastavily celou dobu, ani jsem neviděla co jsem podepisovala. Vyšla jsem ven na chodbu celá špatná. Musela jsem čekat až budeme všecky odbavené. Potom nás zavedli zpátky na celu, sbalila jsem si věci do rance a začala jsem si číst knížku. Z oběda jsem snědla jen maso. Polévku a máčku s kolínkama jsem nejedla. Po druhé hodině jsme šly s velitelkou na druhou celu na ,, příbyl’',(tak se té cele říká) tady budeme asi týden. Je tu 14 postelí a je nás tu 10. patří sem k tomu koupelna – sprcha se záchodem. Uklidila jsem si věci do bunkru (skříňky). Osprchovala jsem se, přeslékla se do sukně a začala jsem psát dopisy klukom a Staňovi. Pořád jsem plakala, nešlo to zastavit. Alespoň je tu televize a od půl třetí do deseti večer se možeme dívat. Cigánky si tam dali ,,Milágros’' a strašně to řve. Z toho za chvílu ohluchnu. Jinak je tu dým, všechny kromě jedné jsou kuřačky. Naštěstí možů kouřit jen v koupelně, ale dost toho dýmu jde aj na pokoj. Vyplnila jsem dotazník co nám dali a zítra bych měla jít za nějakou socioložkou. Dneska už na mě nevyšla řada. Jsem strašně zvědavá co to bude zač. Na večeřu jsou francouzké brambory, rajče a čaj do ešusu. Celkem to bylo dobré. Už se asi nic dít nebude, zalehnu a budu sledovat televizu a číst si. Uvidím co dalšího dobrého – či zlého přinese další den.