Čtyři roky v lágru 59. část

Jsou tu zapsané moje prožitky, smutky a radosti - těch radostí moc není, ale žít se musí aj v takových zařízeních a s lidma, kteří tam jsou. Záleží jen na každém jedinci jak se s tím naučí pracovat. Jména jsou náhodná a vymyšlená.

No a máme tu rok 2002. Vánoce a nový rok jsem jaksi přežila. Letos líp jak vloni a to díky holkám Libušce a Jarušce. Hodně jsme si povídaly o svých rodinách, dětech a dělaly jsme si srandu snad ze všeho na co jsme si vzpomněly. Třeba jsme se bavily o tom, jak budeme žít až odtud vylezeme. Vzešlo z toho něco, čemu se řehtal celý pokoj : Začalo to tím, jestli vůbec budeme mět kde bydlet a tak jsme si vybájily bydlení pod mostem. Tekoucí vodu by jsme měly – v zimě studená, v létě trochu teplejší. Nábytek si uděláme z bedniček za zeleniny a ovoce. Stoleček, židličky a dokonce aj gauč a postele. Hezky si to upravíme, aby jsme to měly pohodlné a praktické. A lidé vyhazují kde co. Tak doplňky interiéru a exteriéru budou exkluzivní. Všecí na okolo nám budou závidět. A jídla je v popelnicích taky dost.Všecky se ráno rozprchneme do okolí a později se vrátíme s úlovkama – Třeba exkluzívní koberečky od kontejneru, ještě dobrou matraci, ubrus na bedničkový stolek. Závěsy místo prostěradel a toho oblečení... No a jídla plné igelitky a dokonce dovozové kousky. To se máme. – Toto dílo hodné Oskara jsme den co den vypracovaly k naprosté dokonalosti. Prostě jsme si hrály a bavily se nesmyslama a bavily všechny co nás poslouchaly. Salvy smíchu ať našeho – či posluchačů nás doprovázely. Jo, dělaly jsme si srandu, ale budoucnost nás všech by mohla klidně taková podobná být. Třeba já, barák v exekuci, do té doby než vylezu može být prodaný. Kluci ti budou mět svojích starostí dost a né aby se starali co se mnou bude. A můj zatím manžel? Nedokážu si představit, že bych s ním ,,POTOM“ žila. (Zatím mu pořád píšu a odepisuju, ale ty dopisy jsou vlastně o ničem. Fakta, které se dějí...). Budu bez peněz, protože co tady vydělám jde na dluhy ze Staňova podnikání a zbytek posílám klukům. Vlastě teď Pavlovi, protože studuje a musí si platit bydlení, stravu, skripta... Sice chodí na brigády, ale... Kam půjdu, co budu dělat? Zatím spoustu otázek a žádné odpovědi. Libuška – ta má byt a v něm rodinu, manžela, dcerku a synka. K Libušce – je zavřená za zpronevěru. Byla vedoucí a jediná pracovnice na malé poště v dědince nedaleko Orlové. Její manžel byl závislý na sázení na cokoliv. Prosázel výplatu a mnohdy všecky peníze co byly doma. Libuška neměla kolikrát na zaplacení inkasa, bydlení. Bylo potřeba na jídlo, pro děti do školy... Tak se pokusila si peníze půjčit v práci – na poště. Že je další měsíc vrátí, jenže neměla z čeho. Tak to šlo nějaký čas. Ono se lehko půjčuje a vrátit je to těžší. Když už ta částka byla cca 160 tisíc, tak už Libuška neměla sílu, sedla na autobus a jela na jejich krajské ředitelství do Ostravy. Šla k řediteli a všecko mu řekla, prostě se sama udala. Ředitel jí moc nevěřil, hned kontroloval účty, zavolal si další kolegy a nic nenašly. Nikde nic nechybělo. Tak jim Libuška vysvětlila jak to prováděla. Kdyby se sama neudala, tak by na to nikdo nepřišel. Pak už následovali policajti, ke všeckému se přiznala. Na vazbu ju nedali vzhledem k tomu, že se sama přiznala a udala. Byla vyšetřována na svobodě. Dostala cca dva a půl roku. Tak je teď tady a manžel doma s dětma... Co my ženské všecko k vůli těm chlapům musíme vytrpět. Mezi svátkama jsme do práce chodily. Moc práce nebylo, uklízely jsme , rovnaly věci ve skladě a tak pomaličku. Aj ve svátky některá z nás musela do práce, to když byla nějaká mimořádná eskorta a nebo když měl někdo výstup. Někdy jsme šly aj obě, ve skladě byl klid a pohoda. To jsme tam s Libuškou zůstaly aj dél než bylo potřeba. Povídaly jsme si tam, dělaly jsme blbosti, smály jsme se... Jednou jsme se taky rozhodly, že ještě po eskortě pouklízíme a povytíráme. Jenže jsme při tom tak blbly, že jsme se v jednom kuse řehtaly. Když jsme dodělávaly poslední přední chodbičku, tak už náš smích byl tak mohutný, že tím smíchem jsme byly tak rozdováděné, že Libuška spadla do pytlů s odpadem, které byly v chobičce naskládané a smíchy se počůrala. No a potom už jsme se řehtaly aj tomu, že se počůrala. No a o Jarušce jsem tu už psala. Její tři děvčata bydlely u nich v bytě. Nejmladší měla 11 roků a nejstarší už byla dospělá. Tak se o sebe musely holky starat samy. Jaruška se měla kam vrátit, ale moc se bála co bude. Jejich město nebylo nijak velké a její kauza byla pořádně nafouklá, hodně se o tom psalo, učitelka odsouzená za drogy... O to se postaral státní zástupce Judr. Antl. Jaruška věděla, že do školství se nějakou dobu vrátit nebude moct. Měla strach, že si na ni budou lidi ukazovat prstem, kam půjde dělat, aby holky uživila. Vezmou ji vůbec někam... I když čeká na obnovu procesu a snad aj zrušení rozsudku, lidem je těžko něco vysvětlovat. No a jsme zase u toho – všechno co dělala, dělala kvůli chlapovi, protože ho milovala. Rozvažovala drogy do psaníček. Nic neprodávala jen vážila psaníčka. Věřila chlapovi, že se nic nestane. Chlapy příčinou našeho neštěstí a to nejenom nás třech, ale spousta ženských pro lásku udělá spoustu chyb, které ale mnohdy nejdou vrátit zpět. A stejně se zase zamilováváme, nikdy se nepoučíme z předešlých chyb. Libuška se teď zamilovala do toho svého Petra tady a už plánují co bude venku. Já si pořád píšu s Láďou a jsou to moc pěkné dopisy. Teď přes svátky nebylo možné si předávat ferbly a tak si píšeme poštou. Ale pokaždé co jdeme z práce kolem vycházkového dvora chlapů, tak ti ,,naši“ jsou na dvoře, aspoň se vidíme a nenápadně se pozdravíme. Musím taky vzpomnět na naši Jiřku. Ona asi žárlí na to, že si s Libuškou tak rozumíme, taky že už není středem pozornosti ona. Kdoví... Jiřka je diabetička a píchá si inzulín. Jednou jsme tak v práci a naráz jsme uslyšely ránu. Letíme tam co se stalo a Jiřka je na zemi smotaná pod umyvadlem. Byla bezvládná, tak jsme hned volaly šéfovou a snažily jsme Jiřku vytáhnout z pod toho umyvadla. Šéfová doběhla z telefonem, ale to se Jiřka nějak náhle probrala a že doktora ne. Tak jí dala šéfová do pusy bonbon, protože pokud měla cukrovkářské kóma, tak cukr pomáhá. Chvílu seděla na židly a potom řekla šéfka, že ju má Libuška dovéct na barák. Když se Libuška vrátila, tak říkala, že Jiřka zázračně ožila a a už jí vůbec nic nebylo. Tak jsme nevěděly, jestli to na nás nehrála. Je tu o zábavu postarané. 12 – tého mám tu celodenní vycházku s Peťou. Psal, že dojede před devátou. Teď už mně tolik dopisů nechodí, všichni píšou nějak míň často. Delší pauzy mezi dopisy... Ale já pořád odepisuju a su všeckým moc vděčná za každý dopis. Před svátkama jsem dostala dopis od Blanky, tak jsem jí hned odpověděla. Občas si na mě vzpomene. Teď před těma svátkama jsem měla dopisů a přání dost, tak jsem celé svátky měla co psát. Taky jsem si poplakala. Bylo mně strašně moc smutno a stýskalo se mně. Všecky svátky jsou tady hrozné. Tady jsem začala svátky – jakékoliv, nenávidět. A asi už je nikdy nebudu mět ráda.

22.9. 2001 SVÁ

Štěstí a lásku mít, společně životem jít. Mít rád a milovat, radost a štěstí rozdávat. Copak záleží na věku? Každá žena je v rozpuku. Chci býti svá, chci býti tvá. Chci abys mě miloval, ve své náruči schovával. Těším se na tvá objetí, snad moje přání k tobě doletí.

30.11 2001 LÁSKA

Chci žít a štěstí mít! Ne jen o lásce snít. V náručí muže usínat, na to špatné jen vzpomínat. Nejde zapomět na bolest a zrazení, mám z toho v zádech mrazení. Jen čas a láska zacelí mé rány, které něhou budou ovázány. Něha a pohlazení, čas a zocelení. Pro lásku byla jsem stvořená, nechci být jen žena životem zrazená.

30.11. 2001 MYŠLENKY

Dny, týdny, měsíce – myšlenek v hlavě tisíce. Na život venku za branou, snad tam mám lásku schovanou. Schovanou – před světem ukrytou, hluboko v srdci svém zarytou. Jednou život šťastný nastane, teplo domova zavane. Lásce chci dát jistotu, nechci už nikdy samotu. Samota bez lásky zabolí, jistota s láskou – srdíčko zahojí.