Čtyři roky v lágru - 58. část

Po delší době opět píšu. Omlouvám se, ale byla jsem nemocná, přepadl mě nějaký ,moribundus a znemožnil mně jakoukoliv činnost. Teď se snažím všechno dohnat. Moc vám všem děkuju za pochopení a za přízeň. Už budu zase psát průběžně.

Ještě že chodím po práci do školy, ve čtvrtek prý byla Andrea v práci úplně nepříčetná, na všecky holky celý den řvala a vybíjela si na holkách svůj vztek. Došla tam paní Bělohoubková a Andrea na ni vyjela s tím, že do skladu měla jít ona a ne ,,jakási Jarmila“. Šéfová na ni hleděla – co si to Andrea vůči ní dovoluje a hned jí to aj řekla a že za její chování a přístup k práci by jí ani práci ve skladu nikdy nenabídla. A ať je ráda, že je ještě na intendantu (dílně), že pokud bude pokračovat dál v tom co a jak dělá taky može o tu práci přijít. Že co příjde na dílnu ona a Marcela nic nedělají a vymlouvají se na to, že zrovna snídají, svačí a další jejich skvělé výmluvy. Že ona ani paní mistrová nejsou blbé... Jaruška říkala, že tam seděla jak opařená, ale co čekala, když na šéfovou vyjela jak na nějaké neposlušné děcko. To nemají rádi ani šéfové venku, natož tak v kriminále. Jaruška s Marčelínou nám pak vykládaly, že jak šéfová odešla, tak začala Andrea řádit. Že snad chytla nějaký amok. Když jsme šly na oběd do jídelny, tak na mě začala Andrea slovně dorážet ,, ty ku.do, pí.o, ...“. Prostě ječela jak pavián. Velitelka ju musela napomenout ať se zklidní, jinak jí napíše kázeňák. Když jsme šly z obědu tak na mě vyjela – proč ty a ne já, v klidu jsem jí odpověděla, že nevím ať se optá paní Bělohoubkové. Ta se nás pak ptala co bylo na obědě. A říká, já jsem vás holky sledovala z druhé strany a viděla jsem jak Andrea řádí. Říká mě ,,Jaruško, teď to chvílu nebudete mět jednoduché“, řekla jsem jí, že v pohodě – ustojím to a pokud mě napadne jinak než slovně, bude to její problém. Říká Libušce – dávejte na sebe navzájem pozor. Paní Bělohoubková, já jdu do školy, pak je hned sčíták a zalezeme do postele. Den pokračoval v práci v klidu, jen dva noví chlapi z eskorty. Pak jsem se šla radši osprchovat, abych nemusela jít na baráku. Tam bych mohla třeba ,,uklouznout“. Došly jsme na barák a velitelka Alena šla za mnou a říká mně, ať se rychle přesleču a vezmu si věci do školy a že zatím zavolá nástup do školy a půjdeme tam dřív. Rychle jsem hodila na sebe tepláky, boty, tričko a mikinu, na to vaťák a už jsem mazala za velitelkou. Ve škole klídek, jedna písemka, pak nějaké zkoušení a o přestávkách jsem psala dopisy. Večer nás dovedla velitelka Alena – je docela fajn a férová, hned vyhlásila sčíták. Ženské prostě neumí v klidu nastoupit, došel na kontrolu sčítáku velitel Pospíšil a začal na ženské řvát, že jsou horší jak děcka v mateřské školce. Že aj ty poslechnou když se jim řekne klid. Pospíšil nosí žluté šňůry asi má vyšší funkci než normální velitelé. Jde z něho někdy aj strach. Tak se ty kačeny trochu uklidnily. Já potom zapadla na pokoj. Sedly jsme si do našeho rohu s Jaruškou a Libuškou a povídaly jsme si až do večerky. Ráno jsme v klidu šly pro snídaní a do práce. V práci jsme napřed posnídaly a potom jsme roztřídily špinavý erár, na pondělní výměnu. Jen jsme to dodělaly a přišly šéfové. Paní Bělohoubková nám s Libuškou říká ,,vemte si každá dvě nové deky a oblečte se a jdem“. Poslechly jsme, ve skladu jsme vzaly čtyři deky, venku jsme je naložily na vozík a jeli jsme ke skladišti kde byly matrace. Tam jsme si vzaly každá jednu novou suprovou matraci a dva podhlavníky. Dovezly jsme to na barák, stáhly jsme prostěradla a prohodily matrace a zase narychlo zastlaly. Ženské nepracovky na pokoji hleděly co se děje. Ale viděly naši šéfovou tak byly zticha. Jen jsme s Libuškou prohodily – nešahat. Staré matrace jsme naložily a odvezly zpět do skladu aj s podhlavníkama. No a pak do práce. Byl pátek a byl klid. Nachystaly jsme si všechny tři čisté ložní na převlečení a šéfová nám to podepsala.Šla jsem s Jiřkou na filcuňk, vysléct – obléct a na barák. Ani jsem se nestihla převléct a už volali školačky. Ve škole jsme probíraly novou látku v technologii, literatura a matika v pohodě. O přestávkách jsem psala dopis Petrovi, tomu klučinovi z Brna z nemocnice. Neozval se mně a nevěděla jsem jestli už měl soud a je doma nebo je ještě na vazbě....Tak jsem se ho ptala, jak to s ním vypadá. Ještě jsem ho stihla na baráku dát vychovatelce. A víkend před náma. Tento týden byl pro mě dost hektický a snad bude klidný víkend. Večer jsem si převlékla postel, do cíchy jsem si navlékla dvě deky, které jsem si sešila pevnou nití aby se mně v povlečení různě nerulovaly. Teplounkou deku jsem si dala na prostěradlo, abych to měla pěkně teplé. Přes víkend jsem ani moc nechodila na chodbu, ne že bych se Andrei bála, ale nechtěla jsem ju dráždit. V sobotu jsem šla dopoledne na terapii. Terapeutka si mě vzala jestli bych jí nešla pomoct uklidit sklad materiálu. Vlny, bavlnky a spoustu materiálu na rukodělnou práci na terapiích. Dala mně nějaké bavlnky na vyšívání a příze na háčkování ať prý mám z čeho vytvářet svoje dílka.Šla jsem odtud zrovna na oběd, připojila jsem se k Libušce a Jarušce. Po obědě jsem se šla osprchovat, protože jsem byla strašně z toho skladu zaprášená. Pak jsem si lehla a usnula jsem. A pak jsme prokecaly zbytek odpoledne a večer. Víkend byl v klidu, v pondělí jsme zavezly špinavé prádlo. Měly jsme to na intendant – na dílnu kousíček. tak jsme byly za chvilku zpátky. Láďa z pár chlapama a velitelem došli do skladu měnit erár. Jednou měl rozbité boty (v botě byl ferbl) a jak jsem mu dávala druhé boty, tak jsem mu taky do boty dala ferbla. A podruhé to byl zas roztržený vaťák a ferblem v kapse, nový dostal se stejným dárečkem. Ale jinak si píšu s Láďou aj klasicky přes poštu. Píšeme si skoro dva měsíce a já se snažím stát nohama na zemi. Ale vždycky když uvidím jeho oči, vlasy stažené do culíku – jsem v tu chvíli ztracená, vždycky se v těch jeho očích ,,utopím“. Co Láďa tak za mnou chodí do skladu, tak s ním a dalšíma chodí chlap – vysoký, velký udělaný, celkem šikovný a jede po Libušce. Teď naposled mně pro ňu strčil ferbla. Jmenuje se Bareš. Uvidíme co se z toho vyvine.

16.12. mně přišel pohled od Petra ,,z Brna“. On sice není z Brna, ale tam jsem ho poznala. A těch Petrů je kolem mě nějak moc. Tak ať možní moji čtenáři (chtěla bych tento můj ,,deníček“ někdy vydat jako knížku, ale kdo ví co bude) v těch jménech nemají bordel. No a Petr napsal – nezapoměl jsem, ale mám moc starostí a nevím co mám dělat. A připsal – fofrem pošly balíčenku na adresu a připsaná adresa. Jenže já už svoji balíčenku měla vybranou. Erika z našeho baráku mně nabídla svoji, že ji stejně nikdo nic nepošle a že za ni chce jen nějaký tabák a kafé. Hned jsem mu ji v dopise poslala. Ani jsem moc nevěřila, že mně balík pošle. Poslal 2.1. mně došel balík. Byl bez dopisu a bylo v něm tělové mléko, šampon a balzám na vlasy. Dva tabáky, papírky, dutinky, čtyři malé kávy, dva čaje a skoro čtyři kila sladkostí. Odesláno to bylo 27.12. a adresa na balíku nebyla psaná Petrovým písmem. Hned jsem mu odepsala, poděkovala jsem mu s tím, že všechno přišlo v pořádku. Odeslala jsem mu dopis na tu adresu z pohledu. Jinou jsem neměla. Měla by to být jeho adresa domů. Uvidím co se bude dít. Dneska je to k Petrovi všecko. Erice jsem dala tabák,dutinky, bonbony a oplatky a dvě kávy. Něco o Erice – je to Slovenka, ale krásně mluví Česky, úplně bez přízvuku. Je jí 25 roků a je dost smutná, aby taky ne. Chodí s náma do třídy ve škole. Nikdo za ní nejezdí,nikdo jí nepíše... V Kraji kde Erika bydlela je taky ,,mafie“ a dost hustá, sahá až do vrchních míst policie, kriminálky. Mají pod palcem prodej drog, holek do bordelů, nejenom u nás, ale hlavně je vozí ven. Jednou z těch děvčat měla být aj Erika. Jenže ji chtěl pro sebe syn hlavy – šéfa této ,,organizace. Erika bydlela u něho, ona se zamilovala a ON, kdoví... Otěhotněla a narodila se jim holčička. ON měl s otcem firmu, která vozila do Česka kávu v 50 kilových jutových pytlích a v tom pašovali drogy ve velkém. Kamarádíčci v celním skladu, na policii a všude. Tak jim všecko procházelo. Holky vozili ze států bývalé Jugoslávie, Moldávie,Běloruska,Mongolska a odjinud. Slíbili jim krásnou práci, úspěch, role ve filmu. Sebrali jim pasy a pak je rozvezli po světě, ze začátku jim píchali drogy, aby je na ně naučily. Prostě tato skupina lidí jsou pořádní gauneři. No a Eriku měl tento ,,syn“ vlastně jako otrokyni, služku. Dá se tomu říkat jakkoliv. Dokonce ji půjčoval kamarádům ,,na hraní“. Erika ale začala vidět do jejich kšeftů a celkem dost. Znala jména, věděla kde a jak se zboží překládá, kde jsou sklady... Tak to u nich trvalo tři roky. Malá holčička měla dva roky a Erika plánovala že s ní uteče zpět na Slovensko. Jenže ten její na to přišel a nastalo peklo – Erika mu začala vyhrožovat, že všecko nahlásí, že toho na ně ví hodně. Vzal tu maličkou a zavřel jí do nějaké skříně. S roubíkem v puse a svázanýma ručičkama. Erika prosila, slibovala, ať maličkou pustí, že ona za nic nemože. Zavřel aj Eriku do jiné skříně. Asi po dvou – třech dnech, když byl v domě klid se podařilo Erice dostat ven z té skříně. Tu skříň tu skříň kde byla maličká se jí podařilo rozbít – bohužel, maličká byla mrtvá. Vrátil se ON domů a našel Eriku s maličkou v náručí. Zavolal kriminálku (kamarády) a Eriku zavřeli za vraždu dcery. Maličká se udusila. Asi to zní jako námět na kriminálku, bohužel... Když mně to Erika vykládala, moc plakala. Říkala, že ani neví jak dlouho seděla na zemi s mrtvou dcerkou v náručí. Že to byly asi hodiny...

Vrátím se v čase o pár dní zpět. Andrea se zklidnila a ani si mě nevšímala, což bylo pro mě dobře. Je klid. Ve škole se teď dost zkouší a píšou se testy, písemky... Za chvilku bude pololetí. Naštěstí já problém nemám a jedničky mě neminou. Na odborný výcvik máme paní Kopeckou, je to skvělá ženská a opravdu umí. Sice jsem hodně věcí věděla, ale od ní se ráda učím. Spoustu vychytávek při šití, zajímavých pouček. A spoustu nápadů, které se dají při šití využít. Teď před vánocema už mám podle osnov všecko hotové a půjde se na sukňu, která bude k závěrečným zkouškám. Všecko musí být vypracované přesně podle technologického postupu, paní Kopecká mě vzala do příručního skladu, kde byly uložené látky, abych si vybrala látku na tu sukni. Vybrala jsem si tmavě zelenou šatovku – směs bavlna s polyesterem, aby se to nemačkalo. Na dílně jsem si začala dělat střih na moje míry. Paní Kopecká u mě stála a občas mně poradila. Střih jsem zdárně vypracovala a měla jsem za jedna. Ještě ten den jsem přenesla střih na látku a sukňu jsem si sama nastříhala. Takový sukní jsem si už ušila hodně. A další jednička. No a utekl další den ve škole. Jak jsem furt zabraná do práce a nemám moc volného času, tak ty dny krásně utíkají.

Vánoce v kriminále – to je něco strašného. Byla jsem vlastně sama mezi desítkami ženských. Jen dopisy s přáním od blízkých. Sváteční slzavé údolí, plakaly jsme s Libuškou a Jaruškou svorně spolu. Doma děti rodiny a my – v kriminále. Nenávidím vánoce, velikonoce a všecky svátky. Nový rok – to stejné, vydržely jsme do půlnoci jen jsme si popřály navzájem a šly jsme spát...

12.9. 2001 ROZJÍMÁNÍ Jen trochu něhy – povídání, v noci je strašné usínání. Být v prázdné posteli, srdce až zabolí. Chci muže a objetí ! Chci lásky dojetí ! Ruce na kůži rozpálené, v posteli po noci rozválené. Proč trpím bezděčně ? Trápím se zbytečně ! ? Za katrem – za mříží, nechodím ve fiží. Zima a chlad ! Po jídle nemám hlad. Po vůni muže, po hladkosti jeho kůže. Příjde to příjde – počkám, já sílu mám – já se dočkám !

12.9. 2001 ŠEDIVÁ V šedivém eráru, bez šňůrek korálů. Šedivé myšlení, večera šeření. Hanebná noc, stesku je moc. Je pomoc láskou, – ptám se otázkou. Snad přijde jitření, růžové vidění. Příjde to příjde, určitě to vyjde.

22.9. 2001 VÍRA V base jsem ukrytá, zavřená – duše má bolavá zrazená. Snažím se přesto pomoci, tam kde srdce pláče nemocí. Nemocí smutku, bolesti, bolavé ztrátou radosti. Lék dát v podobě naděje, slovo a víra srdíčku prospěje. Pak moje duše bolavá, pozná,že druhému víru dodává. Víru, že všechno překonat se dá, když pomocná ruka v pravou chvíli se podá.

22.9. 2001 DOPISY Dopisy zahřejí trošičku, něžná slova potěší dušičku. Dopisy ze srdce napsané, jsou jak ruce upřímně podané. Jak na louce něžný motýlek, je v dopise poslaný polibek.