Čtyři roky v lágru - 57. - část

Můj příběh popisuje všecko co mě potkalo, od mého zadržení, přes pobyt ve vězení, práce ve věznici, studium školy při práci. Taky volné chvíle tam. Všecka jména jsou náhodná a vymyšlená. Kvůli ochraně daných osob.

A je to tady, půlka listopadu a zase stěhování. Sice jen do protějšího baráku, ale aj tak. Dneska – ve čtvrtek nám to oznámil velitel při sčítáku. Zítra dojdem z práce, nepůjdem do školy a budeme se stěhovat. Zabalím si všecko ještě dneska. Ať se zítra nezdržuju. Naštěstí mám v bunkru ten velký pytel od posledního stěhování. Ještě že už mám dozor, jinak ani nevím kam bych šla. Zabaleno a jde se spát. Ráno při cestě na snídaní a do práce mě zastavila Libuška ze skladu, že s vychovatelkou domluvila, že budu mět postel u ní na pokoji a hned vedle ní. Tak to jsem byla moc ráda, protože na tom pokoji je aj naše Jaruška z dílny. Snad to bude fajn. V práci pohoda. Bavily jsme se o tom stěhování, že s náma šibují každou chvíli. Taky už nebudeme školačky zvlášť, ale budeme promíchány s dozorem dohromady. Došly za náma mistrová aj se šéfovou. Opravovaly jsme – seděly u strojů, jen Andrea s Marikou a Marcelou seděli u stolu, zase u kafíčka a nedělaly nic. Tentokrát neslyšely, že se otevřely v chodbě dveře a že někdo jde. A byly načapány při nic nedělání. Šéfová zvýšila hlas a řekla jim, že už měly poslední výstrahu, že jim to bylo jasně mistrovou řečeno. Že ať počítají s nějakým trestem, že se s mistrovou poradí a pak ji řeknou. Šéfová došla za mnou a bavily jsme se o tom stěhování. Že když budu cokoliv potřebovat, mám jí říct nebo to vzkázat po mistrové a že Libuška už se na mě těší. Taky mně říká ,,Jarmilko, příští týden ve středu mám pro vás překvapení. Já jsem na ní hleděla s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Začala se smát a říká, nebojte se, není to nic špatného, pro vás to bude jen dobré. A teď mám nad čím přemýšlet. To se mně bude mlet v hlavě všecko možné. Po obědě jsem se osprchovala a poslouchala jsem ty tři krasavice, jak nahlas přemýšlejí co je čeká za trest. Šla jsem ještě ke stroji a pokračovala jsem chvílu se šitím. Došla za náma velitelka a že mám si vzít věci a jít s ní. Nevěděla jsem co se děje, ale šla jsem. Ještě byla víc jak hodina do konce směny. Až venku mně řekla, že jí naše šéfová Bělohoubková řekla, abych se stěhovala než dojdou ostatní ženské z práce. Abych to měla v klidu. Tak jsem velitelce řekla, že jsem vlastně sbalená (ráno jsem si zabalila zbytek, deky a povlečení, podhlavník). Tak jsem to vzala, musely jsme jít dvakrát. Libuška byla na pokoji, Bělohoubková ju poslala, aby mně pomohla. Tak jsem si pomalu začala vybalovat věci. Dokonce jako školačka jsem měla aj dva bunkry. Což byla paráda. Nakonec jsem si začala ustýlat postel a zjistila jsem, že mám příšernou gumovou matraci a nevím, jak to dají moje záda. Když došla Jaruška z práce, tak jsme si sedly k sobě a plkaly jsme. Na chodbě začal blázinec – všecky ženské naráz, vychovatelka rozdělovala místa na pokojích. K nám na pokoj už nikdo nepřišel, byly jsme plní. Víkend krásně utekl, s holkama jsme se pořádně nasmály. Taky jsem psala dopisy a tento svůj deníček. V pondělí zase výměna, tentokrát velká. Zase jsme s Jaruškou šly dole do zimy. Šlo to dneska krásně až na pár cigánek, které si furt něco vymýšlely. Ale zvládly jsme to. Když došlo Láďovo patro, předali jsme si opatrně ferbla, aby si nikdo ničeho nevšiml. Do konce jsme si řekli pár slov. Bože, ty jeho oči, pořád vidím toho faráře na té louce. To je se mnou hrozné. V úterý běžná práce u stroje, látání, opravování... V úterý večer při sčítáku mně velitel říká, že zítra ve středu jdu ke komisi. O ničem jsem nevěděla, jen to že mně Bělohoubková říkala o tom překvapení. Jsem napjatá jak kšandy. Na pokoji se ptám Libušky jestli o tom něco ví a ona mně odpověděla, že neví nic. Do večerky jsme kecaly a pak spát, nemohla jsem usnout jak mně šrotovala hlava. Pak jsem usnula. Ve středu ráno do práce. Chlapi vynášeli prádlo ze spodu a v devět hodin došla velitelka, že se jde na komisi. Oblékla jsem se a šla. Byla jsem asi třetí na řadě. Když jsem došla na řadu, klepaly se mně kolena. Došla jsem do místnosti, kde zasedala komise. Stála jsem tam před něma a čekala. Pak mně ten hlavní v komisi říká ,,paní K. budete od zítřka přeřazena na jiné pracoviště a to do skladu“. Já jsem hleděla jak vyoraná myš. A z komise se mě ptají, jestli souhlasím. Já říkám ano, souhlasím. Ten co tu komisi řídil, říká – to je všecko, zítra do skladu... Na to místo si dělala zálusk Andrea, to bude zase dusno na dílně. Radši nebudu nic říkat, až zítra ráno. Andrea je schopná mě vyřvat aj na baráku. A já tak nesnáším hádky. Došla jsem po práci na barák a Libuška říká, tak co? Já na to – tys to věděla a nic jsi mně něřekla. Smála se a říká ,,měla jsem to od šéfové zakázané“. Jaruška si sedla za náma a říká ,,co se vlastně děje, proč jsi byla vlastně na komisi“? Tak jsme jí to s Libuškou řekly. A já tam mám být bez tebe? Zítra Andrea bude pěkně řádit. To asi ano jí říkám. Kecaly jsme, byl sčíták a já ještě psala dopisy Majce a Pavlínce. Ráno jsem vstala a když jsme se řadily na snídaní – já jsem šla k Libušce a Jiřině. Protože holky nechodily v houfu, ale protože mají volný pohyb, jdou do jídelny samy a pak si vezmou klíče od skladu na baráčku, kde jsou velitelé. Andrea hned na mě, že kam jdu a já jí říkám, Andy do práce. Hleděla jak spadlá z višně. Došly jsme do skladu, holky mně ukázaly kde budu sedět. Posnídaly jsme a čekaly až přijdou šéfové. Ještě než přišly jsme šly přebrat a spočítat špinavé prádlo po eskortě. Byla jsem hrozně šťastná, že jsem ve skladu. Malý kolektiv, klid, a o třídu větší peníze a tím aj kapesné. Když došly šéfové, tak jsem šla za nima, abych jim poděkovala. A rozplakala jsem se při tom děkování. Obě říkaly, že si to zasloužím, že já jediná jsem vždycky pracovala když došly a navíc, moje prádlo co jsem dělala, bylo vždycky v pořádku, bez reklamací. Že Marika,Andrea a Marcela – jejich prádlo je dost strašné. Paní Bělohoubková se mě ptala jak je na novém baráku a pokoji. Řekla jsem jí, že super, že jen se bojím co se mnou a mojíma zádama udělá ta matrace co mám. A Libuška říká, že má sice trošku lepší matraci než já, ale taky stojí za houby. Tak šéfová říká, že v pátek to zařídí, dokud budou ostatní ženské v práci. A ať jí řekneme, co ještě potřebujeme. A Libuška říká, že každá dvě nové deky, že je máme hrozné a dobré podhlavníky. Den krásně utíkal, pár ženských došlo vyměnit rozbité boty a asi dva vaťáky. Taky Mirek – švec, donesl opravené boty a vzal si ty rozbité.Takový mlaďunký chlapec. Pak se šlo na oběd a Andrea mě hned začala vyřvávat. Tak jí říkám, neřvi tady, do včerejší komise jsem nic nevěděla. Já za to nemožu, že to nejsi ty. To se zeptej šéfové proč. Po oběde jsme šly do skladu, já jsem šla povytírat chodbu. A holky taky něco dělaly. První den ve skladu byl skvělý. Po práci jsme šly na barák. Jiřka šla na filcuňk a my dvě jsme šly na barák, na pokoj. Naštěstí tady ve volnu můžeme chodit v civilu. Sice v předepsaném, ale je to fajn. Já jsem se oblékla a šla jsem k nástupu do školy. Psaly jsme písemku z matematiky a taky nás zkoušela z technologie. Jasně že jsem byla vyvolaná. Ale to je lehké, tak zase jednička. Po škole byl hned sčíták, jak nás velitel dovedl na barák. Zase cigánky při sčítáku dělaly bordel a hulákaly. Velitelka nás nechala nastoupit třikrát. Pak jsem si konečně vybalila věci ze školy, šla jsem se osprchovat a zalezla jsem do postele. Jaruška si vlezla za mnou a Libuška byla ve své. Měla jsem s Libuškou postele v rohu u sebe nohama. A Jaruška byla naproti nás přes pokoj. Povídaly jsme si o dětech – Jaruška má 3 děvčata a Libuška kluka a holčičku a já dva kluky. Libuška je ode mě o osum roků mladší a Jaruška je o tři roky starší než já. V devět houkala večerka a šly jsme spát.

SAMA: Sama v cele zavřená,slova z oken zastřená. Smích a volání, smutek zahání. Souznění duší, bengové ruší. Měsíční krajina, naděje jediná. Jednou to vyjde, svoboda příjde. 12.9. 2001

LÁSKA: Láska je štěstí a dar, láska životu dává tvar. S láskou žít je příjemné, lásku mít je dojemné. Láskou si štěstí dáváme, štěstím si radost děláme. Láskou si dáváme naději, na život krásný později. 22.9. 2001

FOTKY: Fotky na posteli rozložené, vzpomínky v mysli zastrčené. Domov, děti, rodina, vzpomínka milá – jediná. Otázkou se ptám, zda ještě domov mám. Snad ano – na tom záleží, chci vidět louku s protěží. Znovu být šťastná – kdo ví, život a čas za mě odpoví. 12.9. 2001

ROZJÍMÁNÍ :

Jen trochu něhy – povídání, v noci je strašné usínání. Být v prázdné posteli, srdce až zabolí. Chci muže a objetí! Chci lásky dojetí! Ruce na kůži rozpálené, v posteli po noci rozválené. Proč trpím bezděčně?! Trápím se zbytečně?! Za katrem za mříží, nechodím ve fiží. Zima a chlad! Po jídle nemám hlad. Po vůni muže, po hladkosti jeho kůže. Přijde to přijde – počkám, Já sílu mám – já se dočkám. 12.9. 2001

ŠEDIVÁ: V šedivém eráru, bez šňůrek korálů. Šedivé myšlení, večera šeření. Hanebná noc, stesku je moc! Je pomoc láskou – ptám se otázkou. Snad přijde jitření, růžové vidění. Přijde to přijde, určitě to vyjde. 12.9. 2001