Čtyři roky v lágru - 56. část

Můj příběh popisuje můj život ve vězení a to od zadržení, přes zaměstnání ve věznici, docházku do školy a aj volné chvíle ve věznici. Dny jdou jeden za druhým. Všecka jména jsou náhodná a vymyšlená. A to pro ochranu daných osob.

Tak jsem byla na komisi a přeřadili mě z ostrahy do dozoru. No a taky mně schválili 12 – ti hodinovou vycházku na leden. S Peťou jsme se tak domluvili. Že potom ráno na devět přijede, pochodíme Pardubice, někam si chvílu sedneme... Na 17. listopadu jsem si nahlásila návštěvu s Peťou a Esterkou. Peťa psal, že by mě Esterka chtěla poznat. Šla jsem za paní vychovatelkou a poprosila jsem ju, jestli by mohla napsat navštívenku aj pro tu Esterku, Peťa mně poslal její nacionály a tak je vychovatelce hlásím, ona mně říká: ,,paní Jarmilko a vám nevadí, že je to cigánka“? Já na ňu hledím a říkám, to se asi pletete, Peťa nic takového nepsal a ani neříkal. A ona, že však uvidíte až přijedou, aby jste věděla co čekat a nebyla moc překvapená. Je to určitě Vlachyňa jak poleno. Já na to, ale Peťa říkal, že její matka je blondýnka a obě mají modré oči. Říká mně na to a tady jste takových viděla málo? Musela jsem uznat, že má vlastně pravdu. Ale už červíček v mé hlavičce hlodal. Uvidím až přijedou, to bude jistota. S Láďou si píšeme, něco přes poštu a něco ve ferblech, když přijdou na prádlo. Hezké milé dopisy. Při posledním prádle mně říkal, že by potřebovali trochu prášku na praní. Řekla jsem mu, že neslibuju a když to půjde, tak při příštím prádle. Já jsem si v pátek před prádlem nachystala do sáčku prášek, dala jsem ho do batůžku a ten jsem zamaskovala u svojí mašiny. V pondělí ráno jsme se zas s Jaruškou navlékaly na výměnu ven a já jsem si pod vaťák dala ten batůžek. Došly jsme dolů a já batůžek schovala. Přišly první dva baráky ženských, braly jsme a přepočítávaly jsme špinavé prádlo. Ve vaně na jednotlivé druhy prádla se už naskládalo dost, batůžků a já ten můj s práškem dala dospodu, aby se lehko vytáhl. Jaruška o tom věděla, říkaly jsme si všecko a věděla všecko aj o Láďovi. Naráz se dole objevila Andrea a šla najisto, šáhla do vany s batohama a vytáhla ten ,,můj batoh“. Začala na mě řvát jak pavián, co si to dovoluju, že to řekne mistrové a tak podobně. Ale zapomněla, že já už nejsem ta ustrašená, uplakaná Jaruška, která se všeho a všech bála. Říkám jí úplně v klidu – Andrejko, říct to na mě možeš, ale potom se dozví mistrová kolik prášku dáváš Romanovi ty s Marcelou a dozví se potom aj jiné věci. Už jsem ti to říkala, že vím toho dost. Nejsem blbá jak si o mně myslíš. Hned zase ječela – co bys věděla – Andrejko třeba to co chodíš dělat do skladu vyřazeného prádla a s kým. Stačí, nebo mám pokračovat? Ona na to – komu tak ty ten prášek chceš? Já jí říkám – svojemu frajerovi, ne jenom ty máš frajery. Sklapla a měla ten batoh v ruce, že s ním odejde. Já jí říkám, dej ten batůžek zpátky kde byl a opovaž si mě nabonzovat, třeba mistrové a nebo bengovi. To by pro tebe nebylo moc dobré. Já se taky umím bránit. Otočila se ke mně zády a dala batůžek pod ty ostatní do vany. A chtěla odejít. Říkám jí, zastav se Andrejko a otoč se na mě. Poslechla a otočila se – doufám, žes to pochopila. Mlčela a hleděla na mně, asi co jsem si to dovolila. Odpověz mně, doufám, že je to mezi náma jasné. Pípla jo, jasné. Dobře, říkám jí, pak si o tom nahoře popovídáme... Odešla z hlavou skloněnou a byla pořádně nasraná. Tak su zvědavá co bude nahoře po prádle. Trošku jsem měla strach, protože ona je pěkně zákeřná a nevěřím jí ani úsměv. Chlapi přišli, já počítala prádlo a když jsem s Láďou počítala batůžky, jen jsem jeho batůžek vyměnila za ten z práškem na praní. Do konce výměny jsme s Jaruškou přemýšlely, kdo mě mohl nabonzovat. Kdo si toho mohl všimnout. Na dílně byla jen Marčelína, ostatní seděly u stolu vedle v místnosti. Vyšla nám z toho opravdu jen Marčelína. No, musíme si na ni dát pozor. Po prádle jsme došly nahoru, první jsme se začaly vyslíkat z těch vaťáků a teplého oblečení a došla za mnou Andrea. Říká mně, co jsi mně chtěla? Odpověděla jsem jí, že popovídat si s ní o tom, když dá pokoj ona mně, dám já jí. Že dneska to ode mě byla taková jednorázová akce, která se už nebude opakovat. A ona ať si dělá co chce a co jí vyhovuje. Že mně je to konec konců jedno. Že se mnou problémy mět nebude, když já nebudu mět s ní... Odsouhlasily jsme si to a já říkám – všecko dobré, Odpověděla že jo. Tak snad bude klid. Ve škole je teď hodně zkoušení a písemek. Naštěstí já nemám problém s žádným předmětem. Jde mně všecko tak nějak samo. Mám tu školu moc ráda. Psaní s Láďou pokračuje, krásné, teď už aj zamilované dopisy. Líbí se mně to, nechávám to plout proudem.

17. listopadu a já čekám na návštěvu, přijede Peťa s Esterkou. Jsem dost nervózní. Zavolali mě, že už mám jít, první na filcuňk – zase všechno vysléct, obléct a na návštěvní místnost. Peťa s Esterkou už tam seděli. Došla jsem ke stolu, přivítali jsme se Peťovi jsem dala pusu. Sedla jsem si a povídali jsme si. Na první pohled jsem viděla, že Ester je cigánka – vlachyňa. Moc hezká cigánka. Světlý melír v tmavých vlasech, šedomodré oči, malá asi mojí výšky. Prostě, když se mají rádi – lásce neporučíš. Já si jen přeju, aby byl Peťa šťastný. Pak nás volali jestli budeme dělat nákup. Já říkám Peťovi že nic nepotřebuju, ale Peťa říká jdeme. Chtěl se mnou mluvit o samotě. Ptal se mě jestli se mně Esterka líbí. Odpověděla jsem, že je to hezká holka a hlavně aby byla na něho hodná. Koupil mně kafé, tabák, papírky, cukr a colu a disco sušenky. Chtěl mně nakoupit víc, ale já jsem nechtěla, aj tak mně toho koupil dost. Nechtěla jsem aby utrácel. Byla jsem vděčná aj za to co koupil. Pak jsme došli zpět a povídali si o všem možném. Domluvili jsme na 12.1. na tu návštěvu ven do Pardubic. Souhlasil a že určitě na těch 9 hodin ráno dojede. Zase tak rychle ta návštěva utekla. Odešli a já zase musela na filcuňk a zase do naha – no jo ,,Pšenice“, ta se v tom vyžívá, aby nás nechala svlékat. Došla jsem na pokoj a holkám jsem podělila ty sušenky. Zůstala jsem sedět na posteli a začala jsem zase psát dopisy, bylo mně moc smutno, plakala jsem... Věra Zahradníková – má postel šikmo naproti mně, říká ,,Jaruško, byla jsem 17x zavřená, jsem tu s tebou už dost dlouho, ale nikdy jsem neviděla žádnou ženskou tak plakat, jak tebe“. Říkám jí – nerozumím? Tvůj pláč je tak opravdový, že by mně utrhl srdce. Pláčeš tichounce, slzy ti tečou po tvářích, ale ta bolest která z tebe jde, to se nedá ani vydržet. Já jsem jí odpověděla – to pláče moje srdíčko. Je fakt, že teď už tolik neplaču, jsem víc v klidu a za to vděčím tomu starému muklovy Jarkovy. Díky němu ještě žiju a nebrečím, naučil mě mět se zase ráda. Celý život budu na něho vzpomínat. Kdo ví, kde je mu konec a jak žije. Napsala jsem dopis Staňovi, ale už jsou to jen takové dopisy o ničem, nevím co mu psát, mám pocit, že už jsem mu řekla v životě všecko co jsem mu říct chtěla. Že moje slova k němu vždycky byla, jsou a budou zbytečná. Po naší návštěvě tady se mně zase v dopise omlouval – ale já už nevěřím těm jeho omluvám, prázdné slova. Zatím mu budu psát tím stylem – když napíše odepíšu, ale už žádný dopis navíc. Asi časem zažádám o rozvod. Možná je to kruté, když jsme v kriminále, ale já už nemám sílu. Poradím se s klukama co tomu řeknou a taky tady s psycholožkou a terapeutkou. Uvidím co mně poradí. Taky píšu ty svoje básničky když je mně moc smutno. to mně jde nejsnáz. To ty verše skáčou na papír tak nějak sami. V pondělí zase výměna. Tentokrát jsme byly s Jaruškou nahoře při výdeji prádla. Já měla v kapse montérek nachystaný ferbl pro Láďu. Výměna šla hladce. Když došlo Láďovo patro, Jaruška mě kryla a tak jsme si předali ferbly. Veliteli trvalo než vylezl ty schody, tak chlapi byli nahoře dřív a šlo to v pohodě. Láďovi jsem vyměnila novou košili za tu co měl na sobě. Potom ještě jedno patro chlapů a bylo po výměně. Andrea s Marikou došly nahoru, my s Jaruškou jsme spočítaly prádlo, co jsme měly špinavé po přeslečení ženských a chlapů do čistého. Potom jsme si sedly ke stolu a povídaly jsme si. Andrea se mě ptá ,, ten chlap s tím culíkem, to je ten tvůj frajer“. Říkám proč? No ptal se jestli jsi v práci, Tak jsem mu řekla, že jsi nahoře u prádla. Odpověděla jsem jí – jo píšeme si. Je šikovný Jarmilko, ale je asi mladší jak ty. Je Andrejko, ale ještě se nebereme... Začaly jsme se všechny smát. Čas utekl a šly jsme na oběd. Došly jsme z obědu a přišla za nama paní mistrová, ptala se jak šla výměna, jestli bylo všecko v pořádku. Potom došla za mnou ke stroji a ptala se mě jak dopadla návštěva se synem. Tak jsem jí řekla, jak to probíhalo a že jsme se domluvili na té vycházce po Pardubicích. Ona mně povykládala co u ní doma nového. Její manžel ju celý život týral a aj bil, byl na ňu moc zlý a teď po tom co vážně onemocněl se ona o něho stará, krmí ho sondou, on jí při tom sprostě nadává, že ani neví co žere- všechno totiž má rozmixované dohromady na řídkou kaši, aby to tou sondou prošlo. Říkala jsem jí, že bude mět svatozář, jak je s ním trpělivá a že to vůbec dává. Ona mně odpověděla, že jsme na tom podobně, že jsem si taky za ten společný život se Staňou vytrpěla své a ať od něho jdu pryč, dokud je čas. Řekla jsem jí, že začínám uvažovat o rozvodu, jen se bojím abych mu nějak moc neublížila. Odpověděla mně a on se taky ohlížel jestli vám ublíží a nebo ne? Když vás celé manželství podváděl, když vám řekl, že vás nemá a neměl rád, když vás znásilňoval? Ne nebral na vás ohledy. Tak vy je taky nemějte a vůbec se tím netrapte. A má naprostou pravdu. Povídaly jsme si skoro hodinu. Seděla u mě u mašiny a kdybych nebyla odsouzená a ona šéfová, vypadalo by to, že si povídají dvě kamarádky.

PRINCEZNA: Princeznou chtěla bych být, ve štěstí a radosti chtěla bych žít. Kriminál zatím je můj hrad, tu nemůžu vyjít do zahrad. Sny své si můžu snít, o čem jen budu chtít. O štěstí, o lásce o mužích, o slunci, o lásce, o růžích. Růže píchá – trny má, láska nenaplněná dojímá. Až jednou brány věznice se otevřou, naše náruče vstříc štěstí se rozevřou. Snad budu pak tvá princezna, jak v pohádkách se říká – šťastná a líbezná. 29.9. 2001

SMUTEK: Smutek v duši mám, když na tebe vzpomínám. Jsem hloupá – já vím, radši si sama odpovím. Dopisy píšu – vzpomínám, své oči ke snění zavírám. Budu snít o štěstí dvou lidí, kteří se jen tak brzy neuvidí. Ve snění žiju si svůj život šťastný, snažím se to vyjádřit svojí básní. Jednou snad budu šťastná i bez spánku, jak princezna krásná na zámku. Nebudu jen vzpomínat a snít, smutek v duši už nebudu mít. Naleznu štěstí své v tvém obětí, a chmury mé do daleka odletí. 29.9. 2001

MILOVANÁ: Milovaná být a milovat, brát lásku a sama ji rozdávat. Je krásné plné citů míti srdce, milencům nevadí ani prázdné ruce. Ruce tělo něžně hladí, muž a žena do očí si hledí. Co láska – vydrží v naději? Budou vzpomínat později? On nebo ona – kdo ví? Copak nám čas odpoví. Zda budem se vídat spolu dál? Co život vzal i dal. Co stane se s naší láskou jednou, až závory kriminálu se zvednou? Než skončit vztah s otázkou, budu rač věřit s nadsázkou. 9.9. 2001

BOLEST: Déšť se usmál a slunce rozplakalo, srdce radostí zaplesalo. Láska začla bolet a bolest ráda touhu – jako pole podzimní vláhu. Touha marná – láska zrádná. Duše krutě bolí, láska rány hojí. Na srdci jizvy zaceluje, ten kdo se upřímně zamiluje. 12.9. 2001

CESTA: Pole blátivá, láska bláznivá. Silnice dlouhá, někdy je ouha. Alej stromů, chtěla bych domů. Pryč z této temnoty, nehraje mi do noty. 12.9. 2001