Čtyři roky v lágru - 53. část

Předchozí části mého příběhu přibližují můj život ve vězení. Od zadržení, přes práci ve věznici, školu při práci aj volný čas. Dny jak tam jdou jeden za druhým. Všecka jména jsou náhodná a vymyšlená, kvůli ochraně daných osob.

i 13. 9. 2001

Ráno jsem se vzbudila, oblečená tak jak jsem včera odpoledne usnula. Ještě že mám v práci druhé oblečení a hlavně sprchu, tři dny jsem se nemohla pořádně umýt. Už při cestě na snídaní se holky z práce na mě sesypaly – povídej, co, jak, proč...? Říkám jim vydržte děvčice až ,,doma“. Došly jsme na dílnu a zas. Odpověděla jsem jim, počkejte, jen se osprchuju a přesleču. Jen jsem vylezla ze sprchy a oblékla jsem se tak došly paní Bělohoubková a paní Kmoníčková, naše šéfové. Sedly jsme si a Andrea uvařila všem kafé. A já začala povídat co se dělo na návštěvě. Všechno popravdě, slovo od slova. Aj s pláčem. Šéfová říká, to je ale hajzl a mistrová jí přitakala a že co budu dělat dál. Odpověděla jsem, že jsem nad tím přemýšlela celou dobu od návštěvy. Dám mu ještě jednu opravnou možnost a potom ...? Pokud se návštěva bude opakovat ve stejném tónu, tak asi zažádám o rozvod. Sice strašně nerada, nevím jak bych to vysvětlila klukom, ale nemám už sílu to všechno snášet. Tady v kriminále mě to nijak netlačí, ale už nevím jestli bych s ním chtěla žít. Je to sice krásný chlap, moc hezký, ale jak on celou dobu co se známe říká ,,já nejsem člověk, já jsem mimozemšťan“. A já říkám, chlap bez kousku citu, lásky a něhy. Celých těch 25 roků co ho znám jsem to neviděla nebo nechtěla vidět, strašně moc jsem ho milovala asi jsem celou dobu byla pěkně blbá. Věděla jsem, že mně zahýbá, že má jiné baby než mě, ale asi jsem furt i po tom zlém a hnusném co mně udělal, měla růžové brýle. Poslední tři roky se ve mně bije láska a nenávist a teď se do popředí dere jen ta nenávist. Obě šéfové jen kývaly hlavou, že se mnou naprosto souhlasí. Že klukom mám říct pravdu, že jsem je vždycky jen chránila. Teď už jsou dospělí a podle všeho rozumní chlapi, pochopí to, říkala šéfová. Má naprostou pravdu. Šéfové odešly a já jsem chtěla jít pracovat. Andrea a Marika říkají, seď, vždyť děláš furt. Říkám jim, vždyť jsem byla na eskortě a předtím v nemocnici a musím všecko dohnat. Andrea říká, nemáš tam skoro nic na spravování. Zasmála jsem se, protože vím jak děvčata přebírají prádlo. Tak jsme ještě chvílu pokecaly a já šla dělat. Vrátím se do času před odjezdem do nemocnice. Byly tři dny do konce školního roku a klasifikace už byla uzavřena, vysvědčení sice ještě nebylo napsané (to jsem dostala až po návratu z nemocnice). Ale došel za mnou pan ředitel Mudroch a oznámil mně, že jsem po dlouhé době nejlepší žačka. Mám samé jedničky a ještě pochvalu ředitele školy za prospěch a postoj ke škole. V tu chvíli jsem byla na sebe pyšná a vyrostla jsem asi dva metry. Na druhou stranu, ten první ročník byl tak strašně lehký, většinu věcí a postupů jsem už dávno znala. Ještě jsem stačila pomáhat spolužačkám, hlavně v odborném výcviku. Některým to vůbec nešlo. Paní Kopecká, naše mistrová na odborný výcvik mě furt jen chválila. Všechno to co jsme se tam učily, já už znala v páté a šesté třídě ZDŠ – ky. A to co budeme mět v druháku jsme pokračovali v sedmé, osmé a deváté třídě. Tak já si vlastně už jen oživovala to co jsem znala. Navíc jsem si furt něco na sebe šila, potom na kluky, na Staňu... Navíc já se v té škole strašně dobře cítím, přijdu do styku s normálníma lidma – učitelama, inteligentníma, se kterýma si mám co říct, nejenom učivo. Jsou všichni úžasní. Ještě jeden krásný rok ve škole. A teď k dílně, pořád jsem se tomu vyhýbala psát o holkách z dílny. Za prvé jsem toho o nich zas tak moc nevěděla (co jsem věděla, to už jsem napsala) a za druhé, trošku se to na dílně povyměňovalo. No tak naše Andrejka říkejme jí třeba Waiserová. Tak ta sedí za vraždu a dostala 15 roků. Je to feťačka a v jednom Moravském lázeňském městě ,,pracovala“ jako prostitutka, ale taková ta trošku lepší, snad aj ,,inteligentní“. Jednou si ju na hotelový pokoj objednal klient – byl to Ital, invalidní pán na vozíčku. No co, taky si chtěl užít. Tak si užili nějaký ten ,,akt“, chvíli si potom povídali a pán že jí dobře zaplatí a chtěl ještě nějakou službu od ní. Asi se jí nelíbilo co po ní chtěl, nebo jí přeskočilo, kdo ví – umlátila toho pána flaškou vína. Nechala ho umírat na zemi a šla se poumývat, osprchovat. V klidu dopila rozpitou flašku vína, kterou tam měli a pak v klidu odešla. Možná byla zrovna pod vlivem drog – kdo ví. Ale když o tom něco řekne, tak absolutně cynicky, hrubě, s tím, že by to udělala zas, že nelituje. To jí bylo 19 roků, když to spáchala. Potom je tu Marika, nic moc o ní nevím, jen že sedí za vraždu a dostala asi taky 15 roků. Teď na podzim má jít domů. A teď ty ,,nové“ holky. Marcelline de Silva. Je to holčina z Brazílie, Vezla z Brazílie do Prahy v kufru s dvojitým dnem dvě kila kokainu. Byla asi jako ,,volavka“, ju v Praze na letišti chytili, ale s mnohem větší náloží drog další prošli. Marcellina hodně času strávila na vazbě, naučila se moc pěkně Česky. Když jsem se jí ptala proč do toho šla, tak mně říkala, že její rodina bydlí někde na předměstí San Paula, ve slumu, v domku z plechu, nějakého dřeva s hliněnou podlahou – prostě chatrči a ona chtěla pro rodinu vydělat jen nějaké peníze. Bylo jí 18 roků. je to spíš takový smutný případ chudoby. No a paní Mgr. Jarmila Vocásková. Paní učitelka, je chytrá, inteligentní ženská a sedí za distribuci drog... To je přesně to, když se ženská strašně zamiluje. Tak pro toho svého miláčka je pak schopná doma rozvažovat a balit drogy – pervitin do psaníček...Sama nikdy neprodávala, ale nepodařilo se jí dokázat nic a státní zástupce Miroslav Antl po ní tvrdě šel, že prodávala pervitin školákům... Jenže tam soud porušil nějaké zákony a Jaruška má podané odvolání k Nejvyššímu soudu. Byl to proti ní nějaký komplot... Říkala mně,že sama opravdu neprodávala drogy, natož dětem. Teď čeká na odvolání ... Snad jí to dopadne dobře. Hodně se spolu bavíme, dost jsem jí pomáhala, když k nám na dílnu přišla. Je to bezvadná ženská. To jsme my ženské, když milujeme – nevidíme, neslyšíme. Je jí 43 roků a věkově jsme si nejblíž. A pak tu máme naši Marcelku , je to feťačka, která brala drogy a aj ,,vařila“, prodávala.Odsouzená za distribuci, vaření a já nevím co ještě. Je jí dost přes dvacet (asi 28), venku má dcerku. Já ji říkám naše hvězda – ona ale vlastně hvězda je. Hrála aj se svojí sestrou Hankou – dvojčetem. A hráli dvojčata, dcery Júlia Satínského ve filmu – Vážení přátelé ANO. Vykládá nám občas zážitky, které z filmování má. Bylo jim 14 roků a hrály s hvězdama velkého formátu a tam se naučily obě fetovat. Nosili jim fet herci kolem nich. Napřed trávu, pak tvrdší drogy. Že kolikrát natáčely pěkně zfetované. Marcela si to tady v krimu s Andreou pěkně jede. Napřed to byla hlavně Andrea občas Marika (už jsem tu o tom psala). Teď už Marika seká dobrotu, ale to pelešení s některýma bengama za chlast, drogy a léky okamžitě převzala Marcela. Kolikrát jsou obě tak sjeté, že to musí poznat aj slepý. To se pak jen furt chechtají, vykládají nesmysly a oči mají jak sovy v noci. To je tak v kostce o osazenstvu naší dílny. Teď to tam mám super. Co jsem přestala plakat a začala se smát a dělat srandu – být normální, Tak mě vzaly za ,,svou“, bez podrazů, šikany a schválností. Sedmnáct měsíců pláče, stresu a toho všeho kolem mě, stálo za to. Neříkám, že teď už vůbec nebrečím. Občas brečím, je mně moc smutno, někdy mám pocit, že nevstanu z postele... Snažím se to všecko přebít – prací, školou, na baráku píšu dopisy a i na terapiích občas v sobotu háčkuju, vyšívám, maluju. A v srpnu, když mně bylo zas tak moc ,,zle“ jsem začala psát básničky. Takové verše... První byla 25.8.2001

Otázky: Je večer – den pryč – přemýšlím. Postel vedle mě prázdná – proč? Rozmýšlím. Chci lásku, milování, polibky, polaskání. Něhu a obětí, Proč nemůžu to mít na počátku tohoto století. Smutno je mi k uzoufání, poznala jsem lásku znenadání. Mám právo na lásku? Kladu si často tuto otázku. Písničky se zpívají, roky utíkají. Ano – chci žít a milovat, radost, štěstí, lásku a domov darovat. Co slibovat si od vztahu, budeme mít vůbec odvahu? Myšlenky bloudí jedna za druhou, měla bych brát život s rozvahou. Mám ráda! Má mě rád? Kdo otázky zodpoví tentokrát? Nechám to osudu – kdo ví? Ten moje otázky časem zodpoví.

Na terapii mně moje paní terapeutka Koupilová, říká že je dobře, že píšu. Vypíšu se prý z bolesti a můj mozek se tím brání. Na terapii se dost obměňuje osazenctvo, ne pokaždé přijdem všechny co tam chodíme a my školačky chodíme tam asi tři – čtyři, tam chodíme v sobotu. Někdy dopoledne jindy odpoledne, jak je čas. Chodí tam taky jedna mladinká holčina, je jí 18 a jmenuje se Maruška. Její tatínek je slavný fotograf, ale ona se s ním nebaví a nesnáší ho – tak jak všichni mladí své rodiče. Jak někdo o něm promluví má hned záchvat vzteku. Ale její otec je ohromný bohém a volnomyšlenkář. Stará se o ni, posílá jí peníze. Maruška je feťačka a sedí za to, že běhala s injekční stříkačkou naplněnou krví po obchodním centru v Praze a křičela, že všechny nakazí AIDS. Byla zfetovaná. Byla odsouzena jako mladistvá, tak dostala celkem krátký trest asi dva roky. Ale jinak je to tady hodná holka a dost si za mnou chodí popovídat. Já jsem jí nikdy nic nepřipomínala ani rodinu, jejího tátu, co dělala venku – nic. Jen si tak povídáme. O životě, povídám jí o mojich klukoch, jak tam venku žijí skoro bez peněz a musí se moc snažit a sami. Že jim posílám peníze, které poslat možu a něco aj z kapesného. Poslouchala a pak mně řekla ,,vidíte paní Jaruško a já si ničeho nevážím, táta mně posílá dost peněz, co by vaši kluci za to dali a já jsem na něho zlá, nenávidím ho“. Řekla jsem jí, že je mladinká, časem dojde na spoustu věcí, které teď nepovažuje za podstatné a důležité, ale musí si na to dojít sama. Když jí někdo bude něco vnucovat – tuplem to nebude chtět přijat, bude pak dělat jen naschvály. Ptala se jak to vím. Odpověděla jsem jí, že já jsem taky byla mladá a nadělala jsem spoustu,kravin, na které dneska nejsem pyšná, dělala jsem svému tatínkovi hrozné naschvály a trápila jsem ho. Už po pár letech jsem se za to strašně styděla. Ale to je všecko život a každý se s ním pere podle svého. Budu psát zase příště, jsem už unavená...