Čtyři roky v lágru - 48. část

Předchozí části mého příběhu mapují všecko co mě potkalo ve vězení. Od mého zadržení, přes práci ve věznici aj o volném čase tam. jak tam jdou dny jeden za druhým. Všecka jména jsou náhodná a vymyšlená. Kvůli ochraně daných osob.

10.6. neděle

Vrátím se k Jarkovi. Má výstup 24. srpna a já si myslím, že vyjde ven a ani si na mě nevzpomene. On tvrdí že ne, že se chce o mě starat poslat mně balík, kilovky, známky... Nevěřím tomu, ale čas ukáže. Pomoc by nebyla špatná, kluci ti moc peněz nemají, Majka ta na tom taky není bůh ví jak dobře a Staňa – Ten by tak chtěl, abych tak pomáhala já jemu. Sama mám málo a když dostanu odměnu z práce, snažím se to poslat klukom. Dokonce ani ty placené léky si už od doktora neberu a to bych je potřebovala. Pokud mám umřít tak umřu a je jedno jestli si vezmu život a nebo nedostanu doporučené léky. Co se má stát, to se stane. Teď jsem ale už klidnější, už plaču málo a víc se směju, dělám srandu. Asi mě začíná těšit život aj v kriminále. Nemám moc času, protože práce a škola mně zabírá skoro celý den a to je dobře. Na pokoji pořád píšu, háčkuju, vyšívám, maluju... zaměstnat co nejvíc ruce aj hlavu... Mám dlouhý trest a zázrak je hodně nepravděpodobný. Čekám každý den, že by došla odpověď na tu stížnost o porušení zákona v mém případu. Z ministerstva by to mělo jít k nejvyššímu soudu. Ale já už moc soudům nevěřím, ale co kdyby. Už je to od podání pět měsíců. Staňovi došlo, že ministerstvo jeho případ podává k nejvyššímu soudu do Brna. Přitom Staňa ani nevěděl, kdo to podal, asi jeho právník – kdo jiný. Takže můj trest – ještě 2,5 roku do PP si budu nějak zpestřovat. Teď třeba Jarkem. Majka mně poslala fotky z vánoc – moji kluci, její děcka, ona Vašek. Brečela jsem, bylo mně hrozně. Ty vánoce bez nich tu byly příšerné a proplakané. Kdo to nezažil, neumí si představit tu příšernou bolest, psychickou a aj fyzickou – měla jsem pocit, že mně praskne srdíčko. Majka píše málo, tak jednou za 14 dní za tři týdny. Peťa nepíše skoro vůbec, moc mě to mrzí, ale má moc starostí a asi aj práce. Pavel se polepšil, možná mu chybím, píše skoro každý týden email a když je doma tak aj dopis. Email mně tu vždycky předají vytištěný. Má dělat znovu, teď v červnu ty zkoušky na tu vysokou. Budu celá napjatá aby to udělal. Ale věřím mu. Teď trošku o práci. Zuzana měla 3.5. PP a prošla. Co odešla, tak mně se změnil život v práci. Holky mě začaly víc brát, nemám s žádnou problémy a žádná se mnou. Je to více věcma, odešla Zuzana a je Jarek, říkám, že mě naučil znovu se smát. Mirka má teď mět ředitelské PP a Aničce podali návrh na PP děti. Tak holky čekají a odejdou každým dnem.

29.6. pátek.

Tak jsem v nemocnici v Brně. Včera jsem přijela eskortou. Včera ráno jsem šla k doktorovi a pak do skladu, měla jsem štěstí, chlapi šli akorát do práce na údržbu. Viděla jsem se s Jarkem a mohli jsme se aspoň na dálku rozloučit. Tak hezky se na mě díval, až mně z toho bylo smutno. Párkrát jsme si nenápadně zamávali a poslala jsem mu ,,vzdušnou pusu“. Slíbili jsme si, že si budeme psát. Ve středu na prádle mně řekl, že už mně do Brna poslal dopis, abych ho tam měla když tam přijedu. Vtiskl mně do ruky bonbón. Milé gesto. V tu středu byl takový šrumec, že jsme neměli ani čas si něco říct. Dala jsem mu ještě nové montérky, blůzu a košily s tím, že to donese ve čtvrtek holkám špinavé a ony mu to vymění. Dělala jsem výdej prádla s Marčelínou. Je tu chvilku a byla jak zpomalený film, většinu prádla jsem musela vydat sama, stála tam jak trdlo. Andrea se stačila ještě chvilku líbat s Romanem než vylezl po schodech bengo. Minulý týden mně Jarek dával pusinky na krk a šeptal do ouška, když jsem vyvážela vozíky z prádelny. Bylo to moc příjemné a takový hezký pocit po dlouhé době. Týden před tímto, když jsem šla po schodech nahoru po prádle, tak mně dal Jarek pusu na líčko, šeptal jak moc mě miluje a dal mně do ruky ferbla. Ve ferblu napsal, že chtěl puse na moje rty a že podruhé taková šance nebude. Ferbly Jarkovi teď posílám přes Věru Zahradníkovou od nás z pokoje a nebo po Romanovi a on mně taky tak. Jinak si ferbly dáváme na prádle a posledně minulý čtvrtek 21.6. , mně přinesl čokoládu, velkou Studenskou pečeť a nanuka. Nanuka jsem neměla ani nepamatuju. Jedla jsem ho sice skoro rozpuštěného, ale to bylo úplně jedno. Vrátím se sem k nemocnici, dneska při vizitě řekl primář, že v deset hodin mě mají přivéct k němu. Tak mě tam benga zavedli. Běžné zapsání všeho do příjímacího protokolu – nemoci rodičů, v rodině, prostě anamnéza a potom můj zdravotní stav. Po prozkoumání mojí páteře mně řekl. To vás musí bolet aj kdyby nechtělo. Asi máte velké bolesti, že? Že jedna část páteře nevykonává svoji funkci jak má – ta mezi lopatkama. A jmenoval další věci – špatné plotýnky, kyčelní kloub, koleno, rameno... Po sestře jsem mu poslala kopie mojích zdravotních zpráv ještě z venku. V pondělí uvidím co bude dál. Taky jsem primářovi řekla, že doktorka v Pardubicích mně vysadila léky na žíly a potom mně je druhý doktor zase znovu nasadil. První noc tady a já jsem moc špatně spala. A navíc mě dneska celý den dost bolí hlava. Hned ráno jsem dala referentovi dopis k odeslání pro Staňu. Dopis od něho jsem dostala ve středu, ale došla jsem z práce později (vydávaly jsme chlapom prádlo) a už v kanceláři nikdo nebyl. Tak jsem si ho vzala ve čtvrtek ráno. Taky jsem tam měla dopis od Aničky. Dostala jsem ty dopisy vlastně před odjezdem a na čtení jsem měla čas až ve skladu. V Aniččině dopisu bylo akorát parte, umřel její otec – pan Frýza. Kamarádil se s mojím tatínkem a dobře jsem ho znala. No a včera po tom co jsem sem přijela a dneska jsem rozepsala dopisy pro Majku, Pavlínku a Jarka. Dopis od Jarka, který mně poslal už sem dostanu asi až v pondělí. Dneska tu měli návštěvy a na nic neměli čas. Taky su bez hodinek, v noci než jsem odjela z Pardubic mně došla v nich baterka. Napsala jsem Majce ať mně sem na návštěvu dovezou druhé, doma mám ještě dvoje. Sem to budou mět na návštěvu blíž, než do Pardubic. Domluvím se s vychovatelkou, jestli mně je možů předat při návštěvě.

30.6. 2001 sobota

Je sobota a dneska jsem spala celkem dobře na tu bídu. Po snídaní jsem dopsala dopis Majce a chvílama jsem pokračovala v psaní Jarkovi. Pak jsme šly na vycházku, jestli se tomu dá vycházka říkat. Železná plechová klec na střeše o rozměrech 3 x 6 metrů. Vedle za plechem chlapi. Trošku jsme navazovali rozhovor – o ničem, prostě keci. Marta – moje spolubydlící na pokoji, hnusná, ukecaná a hloupá cigánka, hnedka chlapom říkala naše jména, příjmení a osobní věci. Říkám jí, nech toho, takové věci se neříkají cizím lidem, buď potichu. Ale to bylo jak kdybych jí řekla – kecej víc... Sere mě aj na pokoji, pořád mluví a samé blbosti. Trošinku polohlasem jsem si s chlapama povídala. Byla jsem ale z toho smutná – znovu jsem si uvědomila v jaké jsem situaci – v kriminále, sama, bez chlapa, opuštěná, prázdná... vyhaslá? Po obědě jsem radši zalehla a usnula jsem hned, spala jsem skoro tři hodiny a dost tvrdě. Trochu jsme na okně kecali s chlapama. Marta – ta cigánka neumí mluvit normálně huláká na celé kolo, chtěla po chlapoch cigaretu, jen jsem slezla z okna tak nás málem vyhmátl bengo. Já už byla naštěstí na posteli. Jen bengo odešel a ona už je zase v okně a huláká. Já radši píšu, nechcu problémy. Vrátím se zpět o pár dní. Anička prošla na PP (podmíněné propuštění) ve čtvrtek 21.6. a Mirka prošla na fax – ředitelské PP 26.6. Dali nám na intendant novou Bětu, vydržela jeden den a vyřadili ju z práce, proč nevíme. Místo ní přišla zpět Marika, která před rokem odešla. No ale po odchodu Aničky a Mirky a tím, že já jsem jela do nemocnice, zůstaly v práci jen tři holky. Andrea, Marčelína a Marika. Děvčata mají teď co dělat. Ale znám to, jen prádlo přepočítají, přeskládají z jedné hromady na druhou a tím pádem nebudou mět žádné opravy. Jaképak kontrolování... Ale stejně by měla paní Bělohoubková ještě někoho přijat. Bývalo nás pět aj šest. Marika má totiž v listopadu už výstup. Sedím na posteli, bolí mě zadek a píšu. Umývání tu máme primitivní – žínkou u umývadla, hrůza. Hlavně že mně nechali moje spodní prádlo. Nedali mně vyšívání ani háčkování. Sebrali mně aj sichrhajsky (spínací špendlík), prej abych si neublížila. Ani břity na holení mně nedali. Hlavně bych potřebovala manikůru. Ještě že jsem měla pilníček, nůžky a zrcátko – mám totiž ušité dvojité dno na batůžku, je tvrdší a na omak tam není nic cítit. Můj zlepšovák. Škoda, že jsem si tam nedala aj pinzetu, tu bych teď potřebovala. Sebrali mně aj parfém, ale já měla v hygieně schovaný ještě jeden parfém, tak teď mám. Teď jsem klepala na dveře a přišel velitel, tak jsem mu řekla – poprosila jsem ho jestli by jsme se nemohly jít osprchovat, že tady u umývadla to jde dost těžko. Že chlapi ho strčí pod kohůtek a jsou čistí, ale co my s těma našima ,,kačenkama“? Chudák se trošku červenal. Řekla jsem mu, že aspoň lavór kdyby jsme měly. Odpověděl, že to zjistí a že nám dá vědět. Tak jsem zvědavá.