Čtyři roky v lágru - 47. část

Předchozí části mého příběhu mapují všecko co mě potkalo ve vězení. Od mého zadržení, přes práci ve věznici aj o volném čase tam. Jak tam jdou dny jeden za druhým. Všecka jména jsou náhodná a vymyšlená. Kvůli ochraně daných osob.

8.6. 2001 pátek

Tak a znova píšu po třech měsících. Nepsala jsem dlouho, tři měsíce – ne že bych neměla čas, ale tak nějak nebyla ani chuť psát. Všecky dny tu tak nějak splývají, všecko se furt opakuje dokola. Hodně jsem plakala, měla jsem problémy sama se sebou. Ztrácela jsem naději a víru ve všecko. Tak by se to moje nepsaní dalo nazvat přesněji. Mockrát za tu dobu jsem myslela na to, že to opravdu ukončím. Bez naděje a víry se nežije, ale živoří... Za tu dobu se ale stalo strašně moc věcí, některé pro mě moc důležité. Dneska ani nevím kde a čím začat. Snad tím, že návštěvu se Staňů jsem ještě neměla, neuskutečnila se! Příbram, konkrétně ředitel – prohlásil, že bez peněz to nejde. Prostě zaplatit eskortu a basta fidli. Přitom z některých věznic sem za manželkama jejich muži jezdí. Psala jsem panu řediteli do Příbrami dopis (17.4.) ani mně neodpověděl. Druhý dopis jsem poslala 4.6. před čtyřmi dny a současně jsem napsala doporučený dopis generální ředitelce věznic paní Mencové. Jen takovou prosbu, jestli by mně mohla poradit co mám dělat, na koho se obrátit. Takový dopis ženy – ženě... Uvidím jestli mně vůbec odpoví a co odpoví nebo poradí. Nejdůležitější věc, která se udála a mě se obzvlášť dotýká – tu rozepíšu trošku podrobněji, je pro mě dost neuvěřitelná. Než se stalo to co se stalo byla jsem smutná, uplakaná, ustrašená a uzavřená sama do sebe. Prostě jsem to vůbec nebyla já, tak jak se znám a jaká jsem normálně ,,venku“. Teď se mně vrátil můj klid, sebevědomí, směju se a ženské mě začínají brát úplně jinak. V práci je teď všecko v pohodě a klidu – moje někdejší uzavřenost mě dělala nepřístupnou, jen vystrašenou malou holkou. Teď už skoro neplaču, směju se a dělám srandu. Co toto všecko vlastně způsobilo? Chlap, ano co jiného než chlap. 25.4. jsem totiž dostala ferbla, při prádle to totiž dal ten ,,pán“ Zuzaně ani si to netroufl dát přímo mně. Když mně to Zuzana dávala, řekla že je to od toho ,,staršího pána“, co chodí vynášet s ostatníma prádlo. Dvakrát jsem se jí ptala, jestli je to opravdu pro mě, jestli se nespletla – ne nespletla se, bylo to tam napsané jasně ,,pro Jarušku z budovy Á“. Byl to krátký dopis od chlapa, který psal, že se mu už moc dlouho líbím a že by si chtěl se mnou dopisovat. Že se mu asi vysměju... napsal mně že je mu 55 roků a jmenuje se Jaroslav. Trošku jsem se zarazila, věděla jsem, že slušnost je odpovědět. Zuzana mně říkala – napiš mu, je mu smutno, nikoho nemá, nikdo mu nepíše. Nezávazně, ale napiš. Odepsala jsem mu, ze slušnosti možná ze zvědavosti, z nudy. Nevěděla jsem jak mu toho ferbla předat, měla jsem ho v kapse montérek, při dalším prádle jsem viděla jak jdou chlapi k nám na dílnu, řekla jsem Andree a Zuzaně že jdu dole. Dole u schodů jsem se setkala s chlapama. Velitel byl ten co chodí za Andreou a šel první. Což bylo fajn. Stála jsem na druhém schodku u zábradlí a chlapi nosily to prádlo z prádelny. Jarek se postavil přede mě, vzal si ferbla a říká mně ,,nedělej to holka, jsi krásná, mladá, život máš před sebou. Máš nádherný úsměv, ale tvoje oči mluví za všecko, máš je plné bolesti a pořád plné slziček. Prosím – ,,nedělej to“. Dal mně taky ferbla, schovala jsem si ho do kapsy montérek. Bylo to v době, kdy jsem si chtěla vzít život, kdy už jsem neviděla tu cestu dál a neměla jsem už žádnou sílu. Jarek to řekl tak sugestivně, že jsem se zarazila a napřed jsem si řekla ,,starý mukl a chce mě poučovat, jak to poznal“? Neodpověděla jsem mu a šla jsem nahoru, přebírat prádlo. Pořád jsem měla v hlavě jeho slova ,, nedělej to“. Říkala jsem si, vždyť on má vlastně pravdu a začaly se ve mně bít dva světy – ten který mám tady a druhý, který jsem měla venku. No a píšeme si doteď. První dopisy nesmělé, ale už i v nich psal jak moc se mu líbím a ty moje smutné oči jdou s ním všude. Po pár dopisech a ferblech už psal, že se do mě zamiloval od první chvíle, co mě uviděl. Já ho celou dobu ,,krotím“, aby stál nohama na zemi. Že jsem vdaná a že s tím musí počítat že si budeme jen psát. Že budeme jen kamarádi a aby ten kamarádský ,,vztah“ nepřerostl v něco co nechcu. Z jeho strany jde cítit něco daleko víc než jen kamarádství. Píše moc hezky a když spolu občas mluvíme – nikdy se mnou žádný chlap, natož manžel, nemluvil tak hezky a mile. Byla jsem Jaruška. Začala jsem mět ráda svoje jméno aj pro některé velitele a velitelky jsem byla ,,paní Jaruška nebo Jarmilka“. Jarek je sice ,,starý kriminálník“ sedmnáctkrát soudně trestaný, potetovaný vězeňskýma kérkama, ale je milý. Prostě budu žít tím co je teď, co bude potom nikdo neví. Trest mám ještě hodně dlouhý, návštěv mojích kluků málo... Zase jsem svá – veselá, skoro bez slziček a všichni mě hned berou jinak. Staňa mně moc ublížil, ale přesto ho mám ráda. Nemiluju ho a to už se nikdy nevrátí ta moje veliká láska k němu. Ta se vytratila jeho větou kterou pronesl rok před naším uvězněním ,,nemám tě rád, nikdy jsem neměl, nemiluju tě ....“. Nevím ani kdy nám povolijů tu návštěvu ze Staňů. Jarek má v srpnu výstup, tak si říkám, sejde z očí – sejde z mysli. Sice mně pořád píše a aj říká, že se z venku bude o mě starat, bude mně posílat kilovky, balíky, chtěl by aj na návštěvy za mnou, ale vězeňské lásky nemají dlouhé trvání. Možná mu křivdím, to nevím, to se teprve uvidí. Vidíme se skoro každý den, když jde z práce z Déčka a my jdeme na Áčko. Občas při míjení jsme si stihli předat nenápadně ferbla, z ruky do ruky. Ale aj mezi chlapama jsou bonzáci, tak teď to velitelé hlídají. Naposled když jsme se skoro už míjeli, šel za mnou velitel Martin, slušný hodný chlap. A velitel říká, tak aby to slyšel aj Jarek ,,Jardo, dneska ne, dneska je to o hubu“. Tak jsem mu od té doby tak ferbla nepředala. Na Áčku nás teď zamykají. Dřív jsme mohly na dvůr kdykoliv, pořád jsme byly odemknuté. Ale co jsou chlapi na Déčku, tak holky pustí jen na hodinu ven a to jsme školačky ve škole. A sobotu a neděli – dopoledne hodinu, odpoledne hodinu. Teď si posíláme dopisy normálně poštou a ani při prádle spolu radši nemluvíme. Protože asi před 14 dny jsem byla velitelem Prouzou důrazně napomenuta, prej mně dává důrazné napomenutí za ,,navazování“, ale paradox je, že to jsem s Jarkem ani nemluvila, jen jsem odpovídala chlapom, jako vždycky když se něco ptali. Nikdy to Prouzovi nevadilo. Od té doby při prádle nemluvím, jen se na sebe podíváme a usmějeme se. Já chodím vytahovat vozíky z prádelny a Jarek prádlo z vozíků podává chlapům. Sem tam nějaké slovíčko šeptem, někdy předaný ferbl, občas dotek rukou, nenápadně mě pohladil, pošeptal do ouška jak moc mě miluje. Velitel je nahoře u předávání prádla, tak to opatrně jde. Jen pozor na chlapy, jsou aj někteří bonzáci. No a Prouza vždycky lítá po intendantu (dílně), oči má všude, tak se bojím aby si něčeho nevšiml. Naštěstí dole nejde, nahoře toho má dost. Posledně jsem Jarkovi nachystala trochu prášku na praní. Využila jsem toho, že Andrea potřebovala dát prášek Romanovi, tak jsem jí na rovinu řekla, že dám prášek aj Jarkovi (měla jsem už trochu nachystanou a schovanou v montérkové blůze). Tak jsem si nachystala další, když Andrea dovolila a dala jsem ho do batůžku. Taky jsem Jarkovi nachystala nové montérky blůzu a košili a všecko jsem mu poupravovala. On je jen o trochu větší než já tak jsem zúžila a zkrátila montérky, rukávy na blůze a taky na košili. Všecko jen tak od oka. Všecko mu perfektně sedělo. Sice si píšeme přes poštu, ale občas Jarkovi pošlu ferbla po nějakém muklovi, co přijde na intendant a záleží s kým. Mukl, co chodí s Vlasákem – to je velitel údržbář a má k sobě jednoho mukla. Když máme o víkendu vycházku, tak si sednu na lavku k Déčku, Jarek je v okně a povídáme si. Nesmím se na něho obracet, sedím zády k němu, pět metrů od něho, musíme být furt ve střehu. Velitel Martin ten je fajn, chlapi mu říkají Bizon, dělá, že nic nevidí. Jednou když jsme si tak polohlasem povídali se objevil vedle v okně a jen se smál. Plkáte? Povídá, ale jinak pohoda. Ale někteří jsou hajzlíci. Nejzajímavější událost poslední doby jsem tu trošku rozvedla, přiblížila a seznámila vás s tím. Jen chcu říct, že je moc hezké a příjemné, mět nablízku někoho o kom vím, že se mu líbím a že se těší až mě uvidí a že mě má snad aj trošku rád.