Čtyři roky v lágru - 45. část

Předchozí části mého příběhu mapují všecko co mě potkalo ve vězení. Od mého zadržení, přes práci ve věznici aj o volném čase tam. Jak tam jdou dny jeden za druhým. Všecka jména jsou náhodná a vymyšlená. Kvůli ochraně daných osob.

22.1. 2001 pondělí

Dneska jsem nešla na večeři. Místo večeře nás vedl na barák velitel Janoštík, mladý, příjemný a hodný. Já mu jako obvykle slušně poděkovala, že nás vzal na barák. On mně na to odpověděl, že je přidělen na to, aby o nás pečoval. Na to jsem mu řekla ,,podle toho jak pečoval“? On mně odpověděl ,,pečovat ale nemakat“, já na to, že može nechat ruky za zádama, že bych si poradila. Holky co šly s náma se smály, prej, že se nezdám, že ve mně taky není nic dobrého. Že je pořád překvapuju. Jen jsem na to odpověděla – je mně 41 roků, tak proč bych se chovala tak, jako že nic neznám a nic nevím. Je fakt, že se moc nevyjadřuju, mluvím co nejmíň, jsem víc potichu než ostatní, jsem slušná, každému poděkuju aj tehdy když nemusím (mně huba neupadne). Slušně taky každého zdravím. Ale když promluvím, tak to stojí za to. Už mně tu taky řekly – co slovo, to perla. Dneska ve škole jsem dostala hodně jedniček. Taky učitelka Kopecká nás všecky vyvolávala, aby si upřesnila známky. Mně vycházela čistá jednička, ale vyvolala mě taky, že abych taky něco řekla, aby ostatní nemohly nic namítat. Dala mně otázku – Baroko, období krále Ludvíka XIV ve Francii a s tím spojenou módu. Kopecká jen hleděla co všecko vím. Mnohem víc než nám řekla ona. Taky co jsem přečetla knížek z toho období, viděla filmů... Mluvila jsem dost dlouho a kdyby mě nezastavila, tak jsem mluvila dál. Spolužačky taky hleděly s otevřenýma pusama. Hodně by mně vyhovovalo ústní zkoušení. Aj když nevíš, všecko se dá okecat. Dneska jsem taky byla v kanceláři a vychovatel mně řekl, že zítra rozsekne konečně tu moji návštěvu s manželem. Tak su moc zvědavá. Od Haně jsem koupila dva stříbrné prstýnky – sice dost drahé, ale aspoň jí trošku pomožu, nikdo jí z venku nic nepošle, nikoho tam nemá. A ona mně zase přinese z práce kapesníky a sáčky a to jí za to nic nedávám. Haňa s Janou se rozhádaly – spíš je rozeštvala Eva Kušněráčka. Je to intrikánka, prolhaná a zlá ženská. No a já jsem hned když se rozhádaly ty dvě řekla, že za týden se zas budou spolu přátelit. Spletla jsem se jen o tři dny – bylo mezi nimi všecko dobré už za čtyři dny. Dneska jsem zas spoustu věcí nenapsala, co jsem napsat chtěla. Ale jdu už dneska spát.

11.2. 2001

Strašně málo teď píšu, ale tady jde všecko pořád dokola. A moje únava je tu pořád. Brečím furt a pořád jsem nepřijala to, že jsem tady. Za těch 14 dní co jsem nepsala se pro mě stalo dost podstatných věcí. Tak na první místo bych dala návštěvu s klukama, Majkou a Pavlovou Leničkou. Zvládla jsem to celkem dobře. Ani jsem tolik neplakala. Kluci si skákali do řeči, chtěli toho tolik říct. Majka se pomalu nedostala ke slovu. Taky jsem občas musela promluvit s Leničkou, aby se necítila odstrčeně. Já jsem taky zapomněla říct polovinu věcí co jsem chtěla. Ty tři hodiny totiž strašně rychle utečou. S Petříkem jsme vypili asi čtyři kapucína – běhal chudák k automatu a na konci návštěvy jsme měli na stole kopec kelímků. Lenička nic nechtěla a Pavel si donesl nějaký čaj. Když přišli tak mně Pavel dal polomáčené sušenky, že je přinesl pro mě. Nakonec jsem je stejně snědla. Dovezli mně sice balík, ale byly tam věci od paní Sokolové, paní Formánkové a aj od Aničky. Něco málo koupila aj Majka s klukama – neměli totiž tentokrát peníze. Taky mně tam dala Majka pantofle, za což jsem jí moc vděčná. Paní Formánková mně taky poslala srnčí hřbet – ten dobrý, s ořechama a kandovaným ovocem, co mně od ní vždycky moc chutnal. V balíku byl aj dopis od paní Formánkové a paní Sokolové. Na návštěvě jsem jim rozdala dárky – Leničce jsem nechala vybrat jeden prstýnek – napřed nechtěla, pak si jeden vybrala. Druhý jsem poslala po Majce Pavlínce. Taky jsem Leničce dala háčkovanou dečku a vyšívaný ubrus. Majka dostala háčkované dečky a háčkovaný límeček pro Pavlínku. Pavlovi jsem dala ten vyšívaný ubrus pro Lenčiny rodiče. No a Formuly jsem poslala po klukoch vyšívaný ubrus a dopis. Kluci dostali každý jeden stříbrný řetízek. Co je to tři hodiny návštěvy, když jsem je neviděla tři měsíce. Už teď je mně po nich zase smutno. Peťa chudák se furt snaží sehnat peníze, aby mohl začít podnikat. Já se o něho trochu bojím. Taky mně Peťa říkal, že pan Žák se nechal slyšet, že by dal nějaké peníze na právníka pro mě. A snaží se Peťovi pomoct sehnat peníze na podnikání. Peťu jsem poprosila, ať zavolá tomu právníkovi co mně ho přidělili a promluví si s ním. A aby mu poslal aspoň tři stovky měsíčně. Oni kluci tak věří, že by mě mohli třeba pustit. Já tak velký optimista bohužel nejsem. To by se musel stát zázrak. A ty se nedějí... A navíc, teď mně přišlo že proběhne soud kvůli Skoumalovi. Tak jedu 20.2. na eskortu k soudu do Hodonína. Je to ten soud, půjčka od Skoumala na mzdy pro Staňovi zaměstnance. Bohužel nesplacená půjčka, Staňova firma zanikla, pro druhotnou platební neschopnost. Taky tam po roce uvidím Staňu. Asi celý soud probrečím, jak se znám. Z toho mám strach. Návštěva se Staňů proběhne, vychovatel Hric si mě v pondělí zavolal a řekl mně, že hned jak bude ukončena chřipková karanténa, tak bude naše návštěva. Asi až po tom soudu, ale to jsem musela na tom zapracovat já a lidi odtud. Ještě se vrátím k návštěvě kluků a Majky (28.2.). Ten den bylo moc krásně a když mě zavolali tak jsem honem šla přes dvůr k bráně, aby pro mě nemuseli velitelé až k baráku. Taky abych je už viděla (viděli je aj holky z našeho pokoje). Majka jak mě uviděla, tak šla přímo za mnou k té bráně – kluci se jí smáli , že kam jde. A velitelka jí říkala – tam né paní, tady do budovy. Majka mně taky udělala nákup. Chtěla jsem jen cukr, colu a toaletní papír. Ten srnčí hřbet co mně poslala paní Formánková jsem musela při kontrole rozlomit. A Peťa, který byl se mnou u kontroly, říká velitelce a vychovateli kteří měli službu (Vacková a Matěna) – promiňte, ale pilník jsem tam zapomněl zapéct. Aspoň jsme se všichni zasmáli. Stejně tam byly jen oplatky, sušenky, čokoláda, kapučíno, čaj a bonbony. Při konci návštěvy mně všichni přáli k narozeninám a to jsem brečela. Říkali mně, že už tu byli o půl jedenácté (návštěva byla až o půl jedné) a že se jim dobře jelo. No a je čtrnáct dní po návštěvě. Tak moc to uteklo. Majka mně psala, že před Brnem měli defekt, ale jinak dobře dojeli. Poslala mně pohled k svátku. Staňa mně taky psal k svátku (na narozeniny jaksi zapomněl). Poslal pohled. A v dopise napsal naši ,,básničku“, na tu nezapomněl (Jako je koráb připoután k molu...). Jeho dopisy byly doteď moc pěkné, ale teď už zase píše ,,po staru“. Ten zápal pro mě ho nějak opustil. Já jsem říkala, že to nebylo upřímné a nevěřila jsem těm slovíčkám. Teď co nám dal Radek – instalatér novou sprchu, tak mám po radovánkách v práci. Nemám se jak udělat, je tam blbý tlak a proud vody. No a na baráku tam furt někdo ve sprše je a není tam klid. Vyjímečně se stane, že jsem tam sama. Tak včera jsem měla štěstí a byla jsem ve sprše sama, tak jsem toho využila. Bylo to moc fajn. Chcu si tento svůj ,,deníček“ vzít s sebou na eskortu, abych si mohla dopsat spoustu věcí na které jsem zapomněla při mojém lajdáckém psaní v poslední době a tam se budu nudit, mezi soudem a eskortů budu někde zavřená. Hlavně poměry v práci, tam mě spoustu věcí trápí a rozčiluje. Ale co s tím možu dělat, nic jen se vyplakat a vypsat. Mistrové už jsem ve čtvrtek řekla, že jedu na eskortu k soudu. Ani nechtěla vědět čeho se to týká. Jen se mě ptala, jestli tam budu moct mluvit s manželem. Řekla jsem jí že nevím, asi těžko. To se uvidí až na místě samém. Ptala se mě taky, jestli už bude ta naše společná návštěva s manželem. Tak jsem jí řekla, co mně řekl vychovatel Hric. Až skončí karanténa chřipky, tak potom asi v nejbližším možném termínu. Teď je u nás na dílně paní mistrová každý den a to dost dlouho. Andrea se Zuzanou jsou z toho nešťastné, musí totiž dělat a to se jim vůbec nelíbí. Zuzana potom nemá čas na svoje šmejdy a Andrea na lelkování. O chlapoch budu psát příště, to je na dlouho.