Čtyři roky v lágru - 40. část

Předchozí části mého příběhu mapují všecko co mě potkalo ve vězení.Od mého zadržení, přes práci ve věznici. Jak jdou dny jeden za druhým.Všecka jména v mém příběhu jsou náhodná a vymyšlená. Kvůli ochraně daných osob v mém příběhu.

15.11. 2000 středa

Skoro celý týden jsem nepsala, neměla jsem čas a večer jsem chodila brzo spát, byla jsem hodně unavená. O víkendu jsem háčkovala a začala jsem vyšívat další ubrus. Za sobotu a neděli jsem vlastně za pár hodin uháčkovala jednu moc pěknou dečku. Dodělala jsem jeden háčkovaný límeček, který jsem měla rozdělaný doma už snad 10 roků. V neděli po obědě jsem vypínala dečky a ten háčkovaný límeček. Celkem jsem vypnula tři dečky a ten límeček. Musela jsem si půjčit špendlíky od ,,babiček“ z druhé strany chodby. Moje mně nestačily. V pátek minulý týden se stala zvláštní věc – byla jsem na terapii, byla tam aj Zuzana od nás z práce. Začala terapeutce Koupilové vykládat jaké má problémy na patře a potom se rozplakala, plakala hodně až nakonec musela odejít na chodbu. Chvílu jsem jen seděla a poslouchala a potom jsem řekla Koupilové, že jdu za ní, že se mně to nezdá. Zuzana seděla na schodku a plakala. Sedla jsem si k ní, vzala jsem jí za ruku a začala jsem s ní mluvit – říkala že to nevydrží, že si snad něco udělá a tak podobně. – Znám to, já si to tak říkala mockrát, když jsem byla na dně a ještě se mně to stává, když jsem na tom špatně a je mně tak moc smutno, že mně to trhá srdíčko, když mám pocit že mně to srdíčko praskne od žalu. Bojím se, že to také udělám, mám schovaný mix léků – tak aby je nikdo ani při filcuňku nenašel. – Vzala jsem Zuzanu do náruče, objala ju a řekla jí to co jsem vždycky chtěla slyšet já (akorát já jsem si to musela říkat sama sobě), řekla jsem jí, že se má na všecky vykašlat, že na ně taky dojde, ať si myslí něco o tupcoch a blbcoch a že boží mlýny melou pomalu a jistě. A ještě spoustu podobných konejšivých vět, které vím že pomáhají. Řekla jsem jí – pořádně se vyplač, to pomože vyhnat ten vztek a bezmoc, že já jsem se tak cítila mockrát, když mně ženské psychicky ubližovaly a já se nemohla a neuměla bránit. Potom přišla Koupilová, že s ní bude a proberou to. Tak jsem šla zase dovnitř za ženskýma a kreslily jsme. Spíš jsme blbly – čmáraly jsme křídama a prstama jsme to rozmazávaly. Potom jsme šly na barák ani na večeřu jsem nešla. V sobotu při snídani za mnou došla Zuzana a děkovala mně, že jsem jí pomohla tak jak jí ještě nikdo nepomohl. A byla na mě jak vyměněná. Dokonce aj v práci se ke mně chová moc hezky. A všecky se teď chovají ke mně jinak...nějak slušně. Cítím se teď v práci moc fajn, dokonce se těším do práce. Už nejsu tak vystresovaná. Vzala jsem si teď prášek od bolesti, je aj trošku na spaní. Tak půjdu spát. Brzo budu zas pokračovat.

19.11. 2000 neděle

Tak po třech dnech volna a zítra zase do práce, je malé prádlo tak to bude v pohodě. Já budu nahoře vydávat čistý erár. Mistrová má dovolenou, tak budeme při výměně samy. Musím napsat dopis Staňovi. Dneska jsem totiž na drzovku zastavila Šimečka – náměstka ředitele věznice – a zeptala jsem se ho, co s tím – řekla jsem mu, že vychovatelka mně řekla, že na eskortu za manželem já nemožu a musí jedině on sem. Tak mně řekl, že je to pravda, že bohužel v mužských věznicích nejsou zařízení pro ženy. A my tady na muže zařízeni jsme. Že si musí zažádat manžel a pak to není žádný problém aby přijel. Tak musím Staňovi napsat, aby si podal žádost na eskortu za manželkou do Pardubic. Že jsem chtěla já překvapit jeho v Příbrami, ale nevyšlo mně to. Uvidím jak to dopadne. Jestli vůbec má Staňa zájem si tu žádost podat a vidět mě. V pátek jsme tu měly velké stěhování, teda my z našeho pokoje ne, k nám se holky od vedle nastěhovaly už ve středu. Ale druhačky se stěhovaly z patra k nám na přízemí. Nejvíc to odnesly Jana Voráčka s Radkou Tvrdíkovou – totiž nikdo s něma nechce být na pokoji, že je Jana ,,bonzák“. Já sice nevím, ale je pravda, že je Jana furt v kanceláři, nevím ovšem o tom, že by někomu ublížila. Vychovatelka jim dvěma řekla, že možů zostat na pokoji kde jsou, a udělat si svůj ,,roh“. V pátek při tom stěhování Janě velitel řekl, že se má okamžitě přestěhovat k ,,babičkám“. Jana to samozdřejmě odmítla (bez Radky by nešla, jsou to ,,kamarádky“). Tak dostala Jana a aj Radka kázeňáky a hned odevzdaly stravenky a začaly držet obě hladovku. V pondělí z toho bude ještě mela. Druhačky jsou ,,hvězdy“, včera tu dělaly celé odpoledne bordel až to pěkné nebylo. Já jsem naštěstí byla většinu času na televizi – háčkovala jsem celý pátek a sobotu. V pátek jsem se celé dopoledne dívala na pohádky a odpoledne taky. Večer jsem se dívala na Do-Re-Mi a včera večer na GO-GO-ŠOU. Mám ráda zábavné pořady. V pátek ráno při staré Popelce jsem ji poplakala při písničce, jejíž úryvek jsme měli jako MOTTO na svatebním oznámení ,,JAKO JE KORÁB PŘIPOUTÁN K MOLU, JAKO JE S OHNĚM SPOJEN DÝM – BUDU JÁ S TEBOU, BUDEME SPOLU, TY JSI MÁ LÁSKA, JÁ TO VÍM“. Dost mě to vzalo, tak moc, že jsem zas v slzách strávila celý den. Pořád všecko moc bolí. Každá vzpomínka, každá myšlenka... A dneska dopoledne v televizi bylo KARUZO a byl tam chlap z Moravy a když začal zpívat ,,Mikulecká dědina“, tak jsem musela odejít. To už jsem nedávala vůbec. Naše Slovácká písnička a málem mně puklo srdíčko – takový tlak a bolest na srdíčku jsem měla. Lehla jsem na postel a plakala a plakala... Dlouho jsem nedostala žádnou poštu, těchto posledních 14 dnů, vlastně tři týdny jsou pro mě dost špatné ani Majka mně nepíše ani civilní balík nedošel. Možná jen čeká až Peťa koupí ty věci co jsem potřebovala dát do toho balíku. Jenomže to by jsme se mohly načekat obě dvě. Jestli to nepřijde v úterý tak jí musím napsat. Neodpovídá na dopisy ani paní Sokolová ani Liduška, Mirka, Lucka – prostě nikdo. Mám pocit, že sejde z očí, sejde z mysli. Dopisy jsou pro nás spojení se světem, s venkem... jsem smutná a uplakaná. Nemám ani známky abych si je umyla, jen z dopisů od Staně. Ten zatím píše, ale dopisy ,,o ničem“. Já jemu napíšu tři – on mně jeden. Na to už jsem si zvykla. Snad bude v úterý kapesné. Musím si koupit čaj a další věci co mně docházejí. A taky známky. Staňa nemá práci – když ho z ní vyřadili. Tak mu budu muset poslat aspoň nějaké známky. Doufám, že mu brzo dají nějakou práci. Psal mně v dopise minulý týden, že ho vyřadili z bezpečnostních důvodů – psal, že to je kvůli případu se Skoumalem, ale tomu moc nevěřím, to měl jen nesplacenou půjčku od fyzické osoby – to přece nepředstavuje žádné bezpečnostní riziko. Snad nic nevyvedl. On umí být dost agresivní, nevyspytatelný... Kdo ví co se vlastně stalo – jen on. Psal, že za ním byli kluci aj s Leničkou a že se mu moc líbila. Ale jemu se vždycky líbila každá trochu hezká ženská... Že si hodně povídali a že mají strach. Jedou zrovna k Lenčiným rodičům a Peťa za Janičkou a problém je v tom, že se Lenčin otec dozvěděl o nás a naší situaci a že ho málem trefil šlak. Tak mně to napsal Staňa. Nerozumím tomu, protože mně Pavel s Leničkou řekli na návštěvě, že její rodiče o nás vědí, kde jsme. Kluci zatím nepsali, tak nic nevím, jak to dopadlo, co se vlastně děje. Nebo jestli o nás věděla jen Lenčina maminka? Snad všecko dobře dopadlo. Jsem nervózní. V pátek jsem byla odpoledne na terapii, promítala nám terapeutka film, jmenoval se ,,Zelená míle“, byl to tříhodinový moc krásný film. Sice z kriminálu někdy kolem padesátých let, ale žádný drasťák. Moc smutný a brečela jsem zase jak želva. A minulý týden jsme měly na terapii taky film, vybrala ho Zuzana a jmenoval se ,,Ptačí klec“, byla to komedie o buzerantech, ale moc pěkná. Byly tam ukázané nádherné vztahy a city. Je půl desáté a půjdu spinkat. Ráno se mně pak nikdy nechce vstávat.