Čtyři roky v lágru - 34. část

34. část mého příběhu zaznamenává všecko co mě potkalo ve vězení. Od mého zadržení, přes práci ve věznici. Jak tam jdou dny jeden za druhým. Radosti-těch je míň, strasti, bolesti, křivdy, šikany. Běžný život odsouzené, smutné ženy

j 10.9. 2000 neděle

Minulý týden se toho událo strašně moc. Ani nevím jestli se mně podaří tady všecko zachytit a popsat. Pokusím se, ale někdy to není jednoduché. Byl to pro mě dobrý aj špatný týden, posuďte sami. První se pustím do těch lepších věcí – měla jsem dost pošty. Od Staně, konečně od švice Majky, taky od Petě, Pavla , od Lidušky co tu byla se mnou. Peťa vlastně poslal kilovku bez dopisu, ale to je celý on. V kilovce byly fotky a porno česopisy! Porno časopisy mně vychovatelka zabavila – prej, kdo mně to posílá? Řekla jsem jí po pravdě, že můj mladší syn – vylezly jí oči z důlků jak se divila a nevěřila mně. Říkám jí podívejte se na obálku, je tam zpáteční adresa. Leo čtení mně nechala (krátké erotické příběhy v brožované knížečce), že si tam mám vyluštit křížovku a pak to nevratně zničit. Peťovi fotky byly z maturity a z oslav Bárnyho (Peťův spolužák ze základky) narozenin. Jasně že se slavilo u nás. Barák bez rodičů to je terno. Když jsem viděla známé obrázky – náš obývák, jídelnu, kuchyň, chodbu... brečela jsem jak želva. Spousta vzpomínek... navíc na fotkách je Peťa moc hezky, moc mu to sluší. Tak jsem byla celá na měkko. Dvě fotky jsem si nechala a ostatní jsem mu poslala zpátky. Dopis od Petě přišel ve čtvrtek a byl v něm aj dopis od Pavla. Od Petě nádherný dopis plný filozofických úvah a rozebíral spoustu věcí kolem naší rodiny... zase jsem z něho dlouho plakala. Pavel ten napsal jen na stránku, ale hlavní je že napsal. Píše že neudělal tu poslední zkoušku a Lenička taky né. Mají prý moc blbého profesora a vyletěla víc jak půlka ročníku, ale že mají ještě jeden termín. Moc mě to mrzí za ně oba. A pro zasmání – Jak tam při té oslavě chlastali, tak potom měli žízeň, že si uvaří čaj. Peťa jednomu z kluků říká ,, v kuchyni v lince jsou čaje, tak si některý vezmi“. Vzal sáčky čaje a aby to byl pořádný čaj, tak tam těch sáčků do velké konvice dal opravdu víc. A nad ránem byly obsazeny oba záchody v domě a ještě ze všech stran naše hnojiště na dvorku u slípek. Všichni měli příšernou sračku, běhali jak o závod. Jak kluci tak holky. No, prostě uvařili si můj projímavý čaj z listu Senny. Aspoň se děcka pročistili. Peťa psal, že do smrti nezapomenou na oslavu Bárnyho. V pátek jsme došly z práce a řekli nám – hned stěhovat na Áčko. Tak jsem pobalila věci a ještě jsem stačila si vzít poštu. Měla jsem úředku a dopis od Lidušky. Úředku jsem hned rozbalila a bylo to zamítnutí žádosti o odklad exekuce na náš dům a taky zamítnutí toho, že chceme jiného odhadce. Byla jsem z toho dost vykolejená. Hodně jsem si od toho odvolání slibovala. Naštěstí ještě můžeme podat odvolání do 15. dnů,tak budu psát odvolání. Zhruba za 12. dní to pošlu. Na Áčko mně věci pomohly odnést Jana a Evička. Před čtvrtou hodinou jsme byly už aj na Áčku. Měla jsem toho pět tašek a na zbytek jsem si musela půjčit velký prádelní koš. Co se toho za pár měsíců naskládá. Myslely jsme že příjdeme do nachystaného pokoje a nebo pokojů. Bohužel, jak moc jsme se zmýlily! Přišly jsme a všude bordel – postele nerozložené uprostřed místností, bunkry taky. Bunkry navíc posrané od holubů a od vlaštovek. Musely jsme si věci nechat na chodbě a začat uklízet. Naštěstí jsme to zvládly rychle. Ale hned na začátku se strhla velká hádka. Holky z třetího patra – Markéta a Věra, nechtěly být na pokoji s Janou Voráčkovou za žádnou cenu. My jsme si to tak pěkně rozplánovaly, že holky z naší cimry a ještě dvě od nás z patra budeme na jednom pokoji a ostatní na druhém. Nakonec to dopadlo tak, že holky od nás zůstaly všecky na pokoji s Janou Voráčkovou. Mně nic neřekly – já jsem drhla tu posranou podlahu. Tak jsem zůstala na pokoji z Ivanou, Peveň, s těma dvěma z trojky – Janou a Markétou. Je nás tu pět, tak snad bude klídek a pohoda. Snad si nějak sedneme. Je dobře, že máme každá dva bunkry. To mně naprosto vyhovuje. Na jednom jsem ale musela opravit zavírání Věra Kaboňka mně pomohla a už je to v cajku. Ona byla se mnou na cimře na D4. Já jsem totiž neměla takovou sílu, abych narovnala plech. Já jsem maličká (157 cm) a Věra je kus ženské, je jednou taková jak já. Takže je všecko parádní. Koupelna nádherná – jak doma. Teplá voda teče pořád, nebude žádné čekání na teplou vodu namydlená ve sprše. Normální umyvadla a ne plechové koryto jak na Déčku. Krásně vykachlíčkovaný záchod. Úžasný klid a žádný kravál. Je nás na patře 31, z toho je polovina přestárlých žen – tady se jim říká babičky. I když dost jich vypadá jak čarodějnice. A jsou tu aj mladistvé, prostě děcka. Při sčítácích naprostý klid. No prostě na toto prostředí, na to že je to kriminál, značka ideál. Aj minulý týden ve škole to bylo super. V matice nás zkoušel, co umíme – sčítání, odčítání, násobení, dělení. Pak slovní úloha. Všecko jsem měla první vypočítané. Dokonce aj Ivana a to je účetní, to měla až po mně. Peveň ta neumí ani malou násobilku a Věra Kaboňka, ta je na tom podobně, ale u ní je to jasné, drogy jí už pomalu sežraly mozek. V češtině jsme psaly diktát – aby nás paní učitelka poznala, co umíme. No, nějakou chybu tam asi mět budu – uvidím. Snad to nebude pohroma. Ve škole je fajn a strašně rychle to tam vždycky uteče a to je hlavní. Taky jsem dostala od mistrové pochvalu, což je moc fajn. Protože všechny pochvaly se zapisují do osobní karty – nejen pochvaly ale aj kázeňáky (což je moc špatné). Zapisuje se tam aj jaké aktivity tu máme, terapie, němčina..., prostě všechno o nás. Na druhý den jsem mistrové poděkovala, řekla jsem jí, že ta pochvala pro mě moc znamená. Teď k tomu horšímu co se tento týden stalo. V úterý jsem zas dělala papíry, šlo mně to celkem dobře. Byla jsem s tím do oběda hotová. Ve středu dopoledne jsem zjistila, že Mirka má ty původně secvaklé papíry rozdělané po šicím stroji a že tam s něma něco dělá. Hned mě napadlo, že je po mně kontroluje. Šla jsem za Irinou a zeptala jsem se jí jestli jako brigadýrka řekla Mirce ať to po mně překontroluje. Odpověděla mně že ne. No a na druhý den to propuklo – prej je něco špatně zapsaného. Tak jsem se šla podívat a zjistila jsem, že někdo (?) popřipisoval na papíry se kterých se kusy opisují do sešitu plus a mínus u některých kusů prádla. hned tam bylo +2 kusy, -1 kus, -2 kusy, +3 kusy... Bylo to stejnou fixou jak se to odšktává a píše při výměně prádla dole. A to dělá Mirka svýma fixama. Jenže jak jí to dokázat, že to tam včera podopisovala. I když jsem se včera ptala Iriny, jestli jí to poručila kontrolovat... Radši jsem byla potichu. V sešitě jsem to opravila, poplakala jsem si a bylo to. Horší to bylo v pátek. Přišlo prádlo a nesedělo s kusama na papíře. Všecky začaly na mě řvát, že to mám špatně a tak podobně. Už jsem toho měla opravdu dost. Srát si na hlavu od nich furt nenechám. V klidu jim říkám – co na mě řvete. Říkám jím, holky ze skladu dovezly na výměnu prádlo pozdě a to už se bohužel nedalo do prádelny. Ale kusy do papírů jste zapsaly jako přijaté. To špinavé je pořád dole ve vanách, běžte si ho spočítat. Každopádně to musí na příjmu z prádelny chybět! Pak na mě začaly zase řvát – neumí prostě mluvit normálně – zas že chybí ručníky. A hned hledaly v papíroch a prej jsem bílé ručníky ze speciálu vůbec nezapsala. Bohužel, ony děvčata při příjmu k nim nenapsaly bílé! A to měla zapsat Mirka. Černé na bílém to tam teď viděly. A když tam není zapsané bílé, automaticky se zapíšou do barevných, což se tak dělá normálně. Ale na Mirku nikdo neřve. Zase mě chtěly do něčeho namočit. Tentokrát jsem se bránila, že všechny dělají nějaké chyby, ale na mě se řve. Že už toho mám všeckého dost a od teď se budu bránit. A jestli chtějí ublížit mně, tak stejně se može stát aj jim, ale je to bude víc bolet. Že já jsem byla doteď ta tichá Jarmila, která drží hubu a ony se možů o ňu otírat, ale opravdu všeho dočasu! Že ať nechtějí, abych já otevřela hubu. Andrea hned na mě – co tím myslíš? Odpověděla jsem – to teď není důležité, ale bude stačit ta jediná poslední kapička a můj hrnec trpělivosti přeteče. Ve čtvrtek se mě Irina ptala, jestli jsem někomu šila pytlíček na příbor. Bohudík ne, jen sobě, protože se mně starý už trhal. Že jen na začátku mého trestu jsem jedné šila pytlíček, ale ta je dávno v Opavě (ženská věznice). Řekla jsem jí, že pokud něco někomu šiju a nebo opravuju, tak to dělám na terapii ať se optá terapeutek. A pak začala Andrea – že se kšeftuje s věcma a tak podobně... Vím, že tentokrát za to može Zuzana. Ta totiž práci co má dělat nedělá, jen pořád něco fušuje. Poslední dobou jsem chodila do práce s hrůzou co zase na mě svedů a narafičijů. Já tomu říkám psychická šikana (a je to opravdu kruté). Pátek jsem proplakala u mašiny. Já sem nepatřím!!! A takové intrikaření a zákeřnosti mě prostě ubíjí a ničí. Jen se bojím a to jsem řekla aj Ivaně – bojím se co bude? Ivana totiž chtěla po mně při výměně novou deku. Je to normální legální věc, ale řekla jsem jí, ať si to domluví s Andreou. Včera odpoledne to řekla Věře z D3, ta to hned večer domluvila s Andreů a pak člověk vidí – kdo, komu a co. Jdou si na ruku Andrea s Irinou. Furt někomu něco odkládají, nosí, dávají nové prádlo a fušují opravy na barák... Teď se přidala ještě Zuzana a těm dvěma se to přestává líbit. Ještě že ty dvě (Andrea a Irina) půjdou asi do skladu – příjmu a výstupu odsouzených. Mirka by asi měla odjet do Světlé nad Sázavou. Zuzana chce zostat, moc velkou radost z toho nemám a Jana jde 20. na komisi a asi půjde dom. Ona dostala 5 roků za vraždu manžela v sebeobraně. Celý život ju mlátil, dcera měla čerstvě 18 roků a syn byl puberťák. Naposledy co ju zbil se začal sápat aj na tu dceru, když se Jany chtěla zastat, ale to už na Janu bylo moc. Která matka nechá ubližovat svému dítěti. Jana stála zády ke kuchyňské lince a dcera za ňů. Sáhla za sebe, kde předtím porcovala maso, chytila nůž a jednou máchla před sebe. Rána v těsné blízkosti srdce. Ještě zavolala záchranku a jela s manželem do nemocnice. Umřel po cestě v sanitce. Do nemocnice si pro ňu už dojeli policajti. Je tu spoustu různých osudů, příběhů, neštěstí. Ale taky zlodějek, kapsářek, vražedkyň, uspávaček, feťaček, podvodnic, defraudantek, prostě všechno možné nač si vzpomenete. Nejde ani vyjmenovat všechny paragrafy. Takže se asi změní skoro celé osazenstvo intendantu. Jen abych do té doby vydržela a aby na mě současné spolupracovnice neudělaly nějaký tunel. Musím si dát sakra dobrý pozor. Nevěřím jim ani pozdrav. V sobotu odpoledne jsem byla na terapii a Broumová nám promítala film. Bylo to drama, pěkný smutný film, háčkovala jsem při něm a plakala. Aspoň jsem to mohla svéct na děj filmu. Celou sobotu dopoledne jsem psala dopisy. Pavlovi, Peťovi a po terapii ještě na dvoře na lavičce Pavlové Leničce. Jsem zvědavá jestli mně odepíše. Výhodou bydlení na Áčku je to, že možeme být na dvoře celý den bez omezení. Já jsem včera odpoledne po napsání dopisu ještě venku háčkovala. Je neděle dopoledne a já ještě píšu dopis Lidušce, taky jsem dopsala dopis Peťovi. Umyla jsem si známky a ve dvě hodiny odpoledne jsme šly na terapii, tentokrát k paní Koupilové. Zase se promítal film, jak jinak než smutný. Něco podobného jako Rei – menn. Blanka tam všem vařila kafé a donesla oplatky. Prej loučení (kdyby ju toho 14.9. pustili od komise dom). S Ivanů byla Blanka každou chvílu na chodbě s chlapama. Já při filmu zase pilně háčkovala. S paní Koupilovou jsem se domluvila, jak to udělat abych mohla chodit na terapii k ní. Tak musím zítra a nebo v úterý zajít za svojí vychovatelkou. Musím to udělat přes ní. Po terapii jsem zůstala venku a doháčkovala jsem tu dečku. Je už druhá. Tu první jsem prodala Janě Voráčkové. Ještě mně za ňu má dávat věci. Dala mně jen dvě Kordonetky – (příze na háčkování), co jí poslal ten ,,její“. On jí totiž na návštěvě neudělal nákup, tak Jana byla pěkně vzteklá. Tak uvidím sedmnáctého, jestli Jana zaplatí. Ještě jsem začala venku háčkovat další dečku, tentokrát trošku jinou. Uvidím jak se mně povede. Zítra zase do práce a do školy. Ve škole budu psát zase dopisy tak jak minulý týden. To jsem napsala Peťovi, Pavlovi, Staňovi a Majce (píšu aj ve vyučování, nejenom o přestávkách). Ještě, že nám dali poznámkový blok. Tak mám aspoň na co psát dopisy. Ze sešitů nesmíme trhat listy. Tentokrát dojdem z práce na pokoj snad dřív, abych si stihla líp nachystat věci a přesléct se. Na D4 než nám otevřeli katr a než jsme vyběhly ty čtyři patra, tak bylo třičtvrtě na tři a před třetí už nás volali. Tady naštěstí je jen asi deset schodů a na poštu nás tu taky nebude čekat tolik. Na pokoji je zatím pohoda. Doufám, že se tu s něma nějak sžiju. Asi jste si všimli, že teď píšu pokoj a ne cimra. To je tím, že teď to tu jako pokoj vypadá, ale na D4 to byla ratejna – něco co se normálním pokojem nedalo nazvat. Za chvilku půjdu spát, osprchovala jsem se, pod sprchou jsem se krásně zahřála a honem pod deku, dokud jsem zahřátá. Ivana si zase půjčila fén. Asi si ho s takovou bude půjčovat furt, což mám ohromnou ,,radost“. Dneska končím, snad brzo usnu.