Ztratit svoji tvář

Izajáš je pro mne velice inspirativní kniha. Je to kniha starozákonní, prorocká. Jméno Izajáš, hebrejsky Jéšajáhú, znamená "Hospodin je spása" a je to jméno jednoznačně vyznavačské. První část knihy, kapitoly 1 až 39, Protoizajáš, jsou přičítány proroku Izajášovi z 8. stol. př. n. l.  Obsahuje již tradičně :-) ale i anonymní části, které tam však byly včleněny. Druhá část, kapitoly 40 až 66, Deuteroizajáš, je považována za sbírku prorockých výroků z pozdější doby, která byla kvůli stejnému motivu spásy připojena ke knize proroka Izajáše. Je ovlivněna babylonským zajetím. Hlavní myšlenka proroctví je ta, že přes vše špatné a zlé, co lidé vykonali, je Bůh neopouští. Tedy neopouští i nás.

Psát o Izajášovi je na celý život. Tento prorok mě prostě bere za srdce. Zvlášť je pro mne stále aktuální kapitola o trpícím služebníku. Kdo je to služebník? No, tak o tom se vedou spory. Služebník ebed hlavně ale může být izraelský národ nebo Kristus.

Píseň o trpícím Hospodinově služebníku (kapitola 53)

• Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.
• ³Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.
• ⁴Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.
• ⁵Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.
• ⁶Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.
• ⁷Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.
• ⁸Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu.
• ⁹Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel , ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti.
  

Jestliže si tato slova vztahuji na Krista, potom nutně musím i na sebe. Ztráta tváře je můj oblíbený termín. Ale zároveň chci mít oblíbenou tvář a těžko se mi přijímá jakákoli nespravedlnost, křivda nebo naopak pravda o mně. Nejlepším avšak nejdrsnějším způsobem, jak si uvědomit, že mohu ztratit svoji tvář, svoji důležitost, svoji hodnotu, je samota. nemoc, opuštěnost... když je člověk smeten dolů. Ať už přijde o zdraví, práci nebo blízkého člověka. Pocity, ve kterých se pak zmítá, lze jen stěží rozumem ukočírovat.

Mě to prostě nějak vše vzalo, na chvíli jsem uvěřila, že mám nějakou cenu, i když jsem doma, nemocná... ale svou cenu musím hledat v Bohu a ne v lidech, a ne v Tobě.
Už nesmím čekat nic zvenku, jen v sobě, dá-li Bůh, vždyť samota i nemoc, uzavřenost... se mohou stát požehnáním. Každá ztráta se stává požehnáním, když za ni děkuji.
Tak tedy děkuji za vše.

Chtěla bych být zdravá, hezká, šikovná, oblíbená, uznávaná, respektovaná, milovaná atd. atd. Ono to tak  třeba i z části nějak může být. Ale vtip je v tom, že o to nejde, protože kdo to posuzuje a podle čeho jaká jsem? Jakou hodnotu má člověk bez domova, v ústavu, na pracáku? Někdo má ten život snažší, má to, co si přál. Druhý člověk žije v nedostatku, ve ztrátách. Ten první není nucen hledat v sobě východisko, jak se se životem porvat. Ten druhý ano a první fáze je vztek, vzdor, sebelítost, prázdnota. Ale další fáze člověka nutí hledat jinde než jen na povrchu.

Mně pomáhá, když si připadám nějak vyoutovaná, číst si tyto verše nebo si je promítat v hlavě, po verších, jako kapky léku. Když si uvědomím, co vše Kristus prožil, jak bych se na jeho místě cítila já, zjistím, že mé pocity jsou jen slabý odvar toho, co prožil on. Protože mé posuzování sebe se odvíjí od toho, jak se vidím, co bych chtěla a co nemám. A i od skutečných provinění druhých na mně.

Když je člověk vyřazen z běžného života, či jinak drcen, vždy se může rozhodnout milovat své blízké, přestože se sám cítí opuštěn. A to je velká síla. Protože je to hodně těžké. Když se člověk pro to rozhodne, musí se rozhodovat stále, to je jeho boj. Je to objevování svých limitů a zároveń prostoru. Je to jiné vnímání těch druhých, zcitlivění pro ně. Neztrácí tak na své hodnotě, jen je to vše proměněno v takovou jinou krásu a jinou hodnotu, darování sebe. A v tom je gro služebníka, jak o něm píše Izajáš. Protože si prožil lidské trápení, zlobu a nenávist, přesto se neuzavřel nikomu, miloval a odpustil.

A tak se ebed stává i mým služebníkem, protože mi dodává odvahu nebát se ztratit tvář. Ale je to boj! :-)

Hezký den vám všem!