Žena a víra

Psala jsem, že tělo ženy je posvátné vzhledem k daru života a vzhledem k duši. To je záležitost víry. Víra se může stát ale i důvodem, proč ponižovat ženu. A naopak víra ženy může být její sebehodnotou. Můj osobnější pohled katoličky.

Nemám ráda slovo katolička, nesouhlasím s mnohými projevy církve, z bigotnosti mám husí kůži, ale v církvi jsem doma, protože je jako truhla. Uvnitř je poklad,  i ztrouchnivělá kostra, čutora vody živé i kapsle jedu ve zlatém prstenu.

Psala jsem o pokřiveném pohledu na ženu. Bohužel musím přiznat, že i v církvi bývá vidění ženy pokřivené. Zažila jsem to mnohdy i na sobě.

To, jak se jako věřící chovám k sobě i blízkým, vyplývá z pojetí víry, Boha, života a náhledu na mě a druhé. Podle víry mnohých má žena prý hlavně rodit a pečovat. Obětovat se. Ale podle jejich představ. Bohužel je také stále živý názor, že tělo je tzv. nečisté, zdrojem hříchu. A žena je svůdkyní celibátních kněží a mužů vůbec. Opakem tělesnosti je panenství Mariino. Nejlépe ztvárněno soškou s bleděmodrým žalostným pohledem a jemnýma rukama držící růženec.

Nechci urážet něčí projevy víry, ale víru chápu jinak. Víra je odvaha a něha, oslava života úctou k životu. 

Nechci zde rozebírat ono panenství. Tento "námět", že panna porodí dítě, se objevuje i v jiných kulturách a není to priorita víry. Priorita křesťanské víry je, že nám Bůh setře každou slzu z tváře. Že je Slovo, které je milující a uzdravující. Nemusíme mít žádné zásluhy, stačí jen věřit. Zároveň je to "věřit" to nejtěžší.

Mariin statut pojímám spíše jako výraz nějaké úrovně, čistého vnímání skutečnosti, neposuzování, stoprocentní důvěry v Boha jako má i nevinné dítě, ...to si myslím o Mariině významu. Byla to žena statečná právě v té důvěře. Vlastně byla svobodnou matkou a to se tenkrát trestalo ve jménu Boha smrtí... A už to mě stačí, abych byla její fan. Byla to velice odvážná žena. 

Já jsem si prošla velkou proměnou v krizi, jak už jsem o tom psala. V těchto časech jsem se rozhodla, že se naučím milovat právě ty, s kterými jsem nevycházela. Rozhodla jsem se vybojovat si život, i když jsem se cítila ubitá. A právě tehdy jsem pochopila  tu sílu. Že Bůh je život, a že chce, abych i já o život usilovala, bojovala. Že víra není pasivní odevzdání  se osudu. Že mé nemocné tělo je krásné a má být krásné. Že smysly a smyslnost je dar, který život rozvíjí, a že nejsem ničí majetek, žádného muže.  A ani on a ani děti nejsou mým majetkem. Byli jsme si na nějaký čas dáni, abychom se naučili jeden druhého milovat. A to je každý den výzva, výhra i prohra, znovu a znovu. Ale věřit znamená vydržet. A po čase se to vše zúročí. Už teď vím, že to stojí za to. Nebýt mé krize, která mě vyburcovala k řešení života, tak by naše manželství skončilo možná nevalně a já bych promarnila, zmařila důležitý úsek mého bytí... a nejenom mého. To je má hodnota - otevřít se životu a učit se milovat. Vědomí vlastní ceny u mě spočívá v tom, že Kristus se žen dotýkal, aby uzdravil jejich tělo i duši z sebezničujících pocitů, z víry v to, že jsou špatné, ze studu, z ponížení.  A dotýká se i dnes.

V tom má každá žena svoji hodnotu. Pro ten láskyplnný dotek Krista, kterému Marie Magdalská zulíbala nohy a polila je vzácným olejem. To je smyslnost sycena láskou až k slzám dojetí.