Zástěra tety Olinky a nesplněná přání

Psala jsem o splnění přání, hm... Daleko častěji se však musíme smířit... vyrovnat s jejich nenaplněním. 

Beru do rukou láhev na vodu. Je v  ní vody už jen na dně tak, že brčko zastrčené do víčka místo hadičky končí půl centimetrů nad hladinou. 

Nechám pomalu téct vrtkavý proud vody do lahve, druhou rukou se opírám o kraj linky. Pozoruji parapet okna... je  tu tolik práce... tak ráda bych všechno zvládla, a navíc, kdo má pořád snášet to tělo...a pak nakouknu na  protější chodník. Je starý a záplatovaný jak zástěra tety Olinky. 

Teta Olinka...

Teta Olinka byla neteř mé prababičky Vilémy, a byla to snad ta nejlaskavější žena, kterou jsem kdy poznala. Vypadala tak trochu jako Sněhurka, měla bledou tvář, modré oči s hustými tmavými řasami, jen nos měla trochu delší a vlasy ostříhané nakrátko.

Nemohli mít se strýcem Arnoštem děti. Nezatrpkli. Vždy, když jsme k nim přijeli, já byla ještě malá, pak mladá, s veškerou ochotou o nás pečovali.a snášeli nám modré z nebe. A když jsme u nich v bytě plném starého nábytku spali, dostali jsme poctivou duchnu. Teta mě pohladila, měla takové hebké a hladké ruce, jaké mají staří lidé, a řekla: Dobrou noc, Jarinko. A krásně a laskavě se usmála.

Byla podřízená a oddaná svému muži, zvyklá pracovat s pečlivostí a šetrností. Nic nazdařbůh nevyhodila. Každý den vařila. Do vývaru zavařovala domácí nudle. Pamatuji si ji, jak seděla shrbená u stolu nad  pomoučněným válem a velkým nožem  krájela na úzké proužky  těsto  tenké a suché  jak papír.  Byla neskutečně trpělivá.  

Nosívala staré halenky a na nich zástěru sešitou z drobných kousků látky.

Na Singrovce vykládané intarsiemi, hlavu skloněnou, aby dobře viděla, soustředěná, aby dala rožek k rožku, sešívala k sobě ty různě šikmé proužky, jako by skládala život ze svých drobných radostí, z toho co ji zbylo po nevyslyšení jejích proseb, po nesplněných snech, po starostech a trápeních, o kterých ani nemluvila. Jako když by ze střípků rozbitých snů skládala ornament v krasohledu.

Láhev jsem naplnila. Co já si pořád stěžuji?

 Zástěra už není a teta Olinka dávno zemřela a strýc také... Zůstalo pár vzpomínek. Pěkných vzpomínek.

Hmmm...

Každý holt máme ta svá nenaplněná přání, ale přece i dost odstřižků, které po nich zbyly.  Na život se dá dívat různě. Vděčnost je když vidím, že jsem obdarovaná. Že mám z čeho šít.

:-)

Šít - žít...

Hezký den!