Vzpomínky starého pána, které přinesl vítr

Neboť čas je rychlý jako vítr a mnohé odnese do ztracena... 

Bělovlasý shrbený muž ztěžka usedá na starou tonetku, až to v ní zapraskalo. Dovezl si ji ze starých Heršpic jako památku na domov. Už se nedokázal o sebe postarat, tak vděčně přijal nabídku příbuzných, aby bydlel s nimi. Těžce se už pohybuje. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že ztráta pohybu a svobody může být darem. Zdánlivá nečinnost otevřela prostor a možnost akce uvnitř něj. Ale stejně má stále v sobě slzičku sebelítosti

Židle je otočená k oknu a muž klidně  pozoruje obyčejné děje přírody a přemýšlí nad životem. Je to pro něj očista. Možná i nutnost zanechat po sobě čisto a také... 
Za oknem, jako za bílou otevřenou oponou, se holé ruce větví stromů zmítají  poryvem ledového větru.

...

Vítr je vzpomínka.  Jako by mu připomněl vůni... vůni dětství, ano, k jeho dětství patří vůně a chuť chleba. Tenkrát byl chléb skutečně dar a též výsledek práce pekařových rukou a ne stroje. Někdy si ho pekli i doma, dokonce ho zadělali i podmáslím, a koření z kmínu a anýzu provonělo celý byt. Domov voní chlebem . Maminka vybalila bochník z utěrky a vždy jej přežehnala. Špičkou nože zlehka řízla do křupavé kůry křížek...Ve jménu... svatého...amen... a pak ukrojila krajíc.

Rozdělila chléb mezi ně, věčně hladové děti... 

...

Muž se dívá, jak vítr chvílemi krotne, aby pak nabral sílu. Je to živel. Může oheň uhasit nebo ho rozdmýchat. Jako žár v srdci.

...

Maminka byla jemná a milující bytost.

Milovala vítr. A když ji vítr laskal, zrůžověly jí tváře a šedomodré oči kvetly jako levandule pod širým nebem. 

Levandule... Na zahrádce jí načechraně kvetl modrý, voňavý polštář na záhonu u růží a maminka pár lodyh těsně před úplným rozkvetením ostříhala, pověsila ve snopcích do komory a usušenou natí plnila plátěné pytlíčky. Vložila je pod polštář, aby se jim dobře spalo. Sklonila se nad nimi, levandulově voněla, vlasy se jí svezly s ramen, a políbila je se slovy: ,,Krásné sny, miláčci."

Tenkrát to tak vnímal, žil v krásném světě dětství, přestože byla válka.  Starý pán si najednou uvědomil hloubku a odvahu své maminky. Tím,  jak vznešeně prožívala obyčejné chvíle, tím, že nesla starost o domácnost, i strach z razií gestapa, z předzvěstí hrozby přeletu bomb nad hlavou,  které oznamovalo rádio Vídeň známým zakukáním,  a přesto tančila, tím mu ukázala velkou sílu, která je v člověku... snad jako pud sebezáchovy i uchování krásy a lidskosti.

Jediná svoboda je uvnitř.

Starý pán se usmál...  Vzduchem prolítl igelitový sáček. Prázdné nic, které však dělá nepořádek. To po nás zbude? I totality odnesl vítr a zanechal křivdy v lidských srdcích.

Po každém člověku zbude nějaká vůně.

A po mně má zůstat vůně domova a lásky... pomyslel si. Ještě mohu něco z toho dát.