vzkříšení KRISTA ve mně

Kristus řekl: "Já jsem cesta, pravda a život". Je to tak... Kristus není Ježíšovo příjmení. Je to... něco jako duch osvobození. Ani muž, ani žena, Kristus vzkříšený, že svatý Pavle?  

Je mi šumák, zda-li mi redakce opět změní status blogu z veřejného na soukromý z důvodu originální grafické úpravy nadpisu. Nemám ambice zhrzeného spisovatele a ani hospodského politologa, blog je pro mě platformou svobodného vyjadřování, byť v rámci závislého média, neboť jak pravil klasik katedry psychologie na TF JU v Českých Budějovicích, PhDr. Jan Polivka: Každé noviny jsou závislé na penězích.

A kdo ne, že?

Co to je závislost? Myslím, že v obecné rovině je závislost únik do opojení, únik od iluze reality. Je to možná strach - z čehokoli. Závislost je překážka individuace. Individuace je mými slovy proces očišťování, poznávání a lásky a sebelásky, je to zodpovědnost za sebe sama. Bez ohledu zda jsem muž či žena, dítě, matka, manžel...

Měl vůbec Exupéry pravdu, když mluví o připoutanosti růže? Nebo jsou právě tato slova výrazem manipulace a závislosti?

Mohla bych tu klást další a další otázky, např. co je to realita?

Hm, možná to je ta nejdůležitější otázka...

Podle mého manžela je realita to, že bez něj nejsem nic, že on je oběť a já psychicky narušená a agresivní.

Realita podle mé maminky je zase to, že člověk nemá duši, že jsem měla žít jinak, jakož i ona měla žít  jinak, že chlapi jsou na prd a za všechno můžou a moje švagrova je blbá. A taky za vše může.

Realita podle mé tchýně tkví v tom, že mám svůj život obětovat, že děti měly chodit do náboženství a do kostela a nedojdou do nebe. A já je svým utrpením vykupuju...

Hmm, to je teda síla...

Realita podle... dětí, doktorů, babiček... podle, podle... podle zraňujících paradigmat... Cítíte také, jak jejich pravda bolí, jak je bolavá hlavně pro ně? Na chvíli jsem je poslechla, protože dcera má ctít otce i matku a žena muže. A když se proviní, zhřešila buď těžkým nebo lehkým hříchem anebo od nevěřících rodičů alespoň dostane (od otce) řemenem a (od matky) vařekou. 

Nevím, jak mám tento blog vlastně psát. Nechci zraňovat, a i když zraním, tak nechtěně, necítím za to vinu. Necítím vinu, jako dříve, z touhy vymanit se, být svá. Tato touha svobody a radosti je zároveň cesta i cíl. Je to taková krása, výbuch euforie uvnitř mě, jako síla vzkříšení Krista ve mně. I když je protkána trním, je to cesta nádherná.

Nebo vlastně právě proto, že je to cesta má.

DĚKUJI ZA VŠECHNY A ZA VŠE!