Vždyť jsem přece tvůj táta

Každá poušť ukrývá studnu. Příběh o naději.

,,Tento druh rakoviny je zaznamenán asi v deseti případech na světě. V podstatě nevíme, jak vaše dítě léčit. Můžete si vybrat... " Doktor jim vyložil karty na stůl a očima říkal pravdu. Nevím. Nevíme. Nemá cenu nic předstírat, na  to je čas příliš vzácný. Podepřel si dlaněmi hlavu a mlčky je pozoroval.

Před ním seděli mladí manželé, měli sotva dva roky po svatbě, skoro sami ještě děti, ale jak to bývá, museli se takzvaně brát. Narodil se jim chlapeček. Žena ho kojila, jezdili s ním ven na čerstvý vzduch, radovali se z něj. Pak se však dětské doktorce něco nezdálo. Z jejího výrazu tváře, když se skláněla nad jejich dítětem, vytušili znepokojení, až jim přeběhl mráz po zádech. Zatím poslední bod, na polopřímce z bodů různých vyšetření, značil místo dětské onkologie.

Jak se mohou rozhodnout a podle čeho? Je to hop nebo trop. Život nebo smrt jejich dítěte, které nezná slovo beznaděj a rakovina.

To teď poznávali oni. Ležela na nich tíha, která ukazovala, kolik je v nich síly. Během posledního měsíce zestárli do pouště. Do pradávné vyprahlé pouště, kde v noci pod hvězdami vyla divoká zvěř. 

Když rodiče vyšli na chodbu, objali se.

,,Já už nemůžu..." zabořila se žena do ramene svého muže. Její bledá tvář skrápěná slzami připomínala svíci pokapanou voskem. 

Kde má člověk hledat světlo?

,,Jdi si domů odpočinout. Já u něj dnes zůstanu."

...

Nejkrásnější a nejsmutnější oddělení nemocnice. Vždy, když někdo procházel kolem pokojů, rodiče dětských pacientů zvedali své oči s němou touhou, že k nim míří posel dobrých zpráv. A pak zase hlavy tiše sklonili.

Bylo kolem půlnoci a vše kolem modře mlčelo. Jen z chodby byl občas slyšet telefonát noční služby a občas píplo otvírání dveří vedoucích do naprosto odlišného světa zdravých. 

Seděl u postýlky, kde spinkal schoulený jak drobeček, jak ptáče v dupačkách, jeho syn.

Zadumaně se na chvíli podíval z okna na blikající město.

Co je skutečný život? Světla nočního města? Světla hvězd na poušti? Světlo v člověku? Světlo?

Jsem tak bezmocný...

Kapačka měkce a neúnavně odkapávala do žíly dítěte léky. Kolik času zbývá, než se poslední kapka rozpustí v hladině... a pak ta hladina klesne a ještě víc...

Kolik otců pohřbilo své syny?

Jako by se i on propadal do jámy... do tmy.... 

Každá tma však drobně jiskří barevnými světélky. Neexistuje absolutní tma. 

Ne!

Nevím, kolik otců, Nevím, jestli to budu i já, nevím, kolik máme času... Nevím, jak to dopadne... Ale dokud žiješ, a já věřím, že ty budeš žít, dokud budu žít i já, budu tvou silou.

Zvládni to... dám ti svoji sílu... neboj se... zvládneš to. Všichni to zvládneme.

Vždyť jsem přece tvůj táta.

A jeho tvář, tvář táty, se rozjasnila.