Vnitřní uzdravující obrazy

Existuje-li nemoc, pak také existuje uzdravení. Možná bych to nazvala procesem uzdravování. Je-li nemoc způsobena stylem života, stylem myšlení, pak v příčině může spočívat i lék. Tak, že své myšlení postupně měním. O tom jsem psala už vícekrát, ale toto pochopení je jako zavrtávání šroubu. Pokaždé pochopím o trochu více.

Ležela jsem spoutaná tělem.... přemýšlela jsem o svém životě... Stavím si laťky z představ toho, co musím a jak co má být.Dokonce i Bohu říkám, co má dělat.Ale ono to nefunguje.Naopak mě to svazuje.

Nesvoboda těla by snad vedla k zoufalství, kdybych neobjevovala svět v sobě.Má člověk duši?A co je to duše?

Myslím, že je to "já" každého z nás, originální entita jednoho společného Života.Kousek nekonečna ve mně.Příčinu svázaného těla jsem viděla ve svázané duši.

Začala jsem pochybovat a ptát se.Měla jsem na to spoustu času. Své myšlenky, pocity, vše vnitřní jsem se pokoušela vyjádřit obrazem. Tak jsem fotila a tvořila koláže prolínáním fotek.Ventilovala jsem tak přetlak ven směrem k tomu, co jsem vnímala za dobré.Velkou roli proto hraje světlo, cesta, krajina, nebe... prostor, který někam vede. Tak se postupně měnily mé myšlenky a já objevovala něco nového, krásného. Život jako nekonečný prostor ve mně.Prostor ve  mně  se během měsíců a let otevíral a pomalu se proměňoval v krajinu.V prostor země a nebe.V prostor svobody.Je to jako nebe nad námi. Symbolizuje svobodu a nekonečnost, je na dosah a přitom nedosažitelné. Pro někoho je nebe jen monitoring počasí.

Život v sobě limituji pouze já. Protože jsem zvyklá věřit tomu, co mi stále v něčem brání.Není nejdůležitější, jaká jsem, ale že jsem.Jsem součást celku Života.Ale jsem i součástí rodiny, společenství.  A to je právě kamenem úrazu i kamenem úhelným. Od vztahů se vše odvíjí.Zachovat si sebe sama můžu uvnitř sebe a v dané realitě. Žádné úniky! I když k tomu mám sklony :-)

Světlo je jako nebe také symbolem svobody, protože je atributem pravdy.Světlo není to samé jako pozitivní myšlení. Pozitivní myšlení mi připadá jako úkol, který se nedaří plnit.A je mnohdy klamem.Pozitivní je, myslím, dát životu smysl. Takový smysl, který není mým výmyslem, ale je objevováním. 

 Tak se ptám , hledám, dotýkám se a otevírám... chybuji, pátrám, utíkám a vracím se,  padám a zase vstávám...Ale postupně se rozvazuji, a tak už chodím.

Přeji pěkný, slunečný den!