Věřím a žiju

Někdy mě zamrazí z toho, jakou sílu může mít slovo. I mé slovo v blogu. Snažím se přesívat každý výraz, každou myšlenku, které vložím do textu. Mám právo psát o víře? Já si vás hodně vážím, nechci vás nějak ovlivňovat. Ale bez víry psát nedovedu. Nejsem ani taková a ani maková. Jako každý, jsem i já tím, čemu se otevírám.

Ufo nebo svatozář? Ani jedno. Je to reálná fyzikální skutečnost. Věřit mohu v cokoli. Cokoli ale nemusí vůbec existovat. Život však skutečností je.

 Jsem prý jako z jiného světa. Z kterého? Nevím. Nejsem anděl a ani čarodějka.

Nelétám, pouze tančím. 

Tanec je modlitba...

... krásných dervišů

... těch, kdo se radují ze života

 Rozhodnutí žít mi zachránilo život.

Vážně věřím v sílu života. Tato víra, otevřená světu, je výsledek přetavení všeho v mé samotě. Nevymyslela jsem si ji, je to logická reflexe mého života. Zpevnila mě. 

Někdy je silou pro druhé, přestože nejsem vždy silná... a už vůbec ne ideál...

  Nemoc mi vzala iluze, vzala mi úplně vše, co jsem  považovala za své. I tělo. Jen můj život je skutečně jen můj. A mé myšlenky, vůle.  

Pochopila jsem, že život tu je k dispozici bez omezení. Nadechněte se a ožijete. Čím hlouběji, tím více ožijete.

Stále se pro život musím rozhodovat v čím dál větších detailech. Paradox velkého detailu, koresponduje s neviditelnou důležitostí. Víra je cestou paradoxů. Fungují nastopro.

  Máma, děti i já, se ještě někdy rozbrečíme, když si vzpomeneme na beznaděj, strach, nehybnost a nepohyblivost.

 Díky za to, jaké to teď je. Krok dopředu a dva dozadu, ale pak se objevím o metr, dva... vpředu. A jeden krok dopředu a zase dva dozadu.

Ale většinou už chodím, nosím, hladím, vařím...

  Je možné uzdravení? Přiznávám, že někdy už ani já nevěřím. Někdy prostě nemám sílu a ani vůli stát a nepadat. Zákon zemské i duševní gravitace. Padám, protože jedině tak se zastavím. Když nedoufám, připadá mi, že jsem život zradila. 

V té chvíli prosím o život.

Jediná cesta k životu jsou ztráty. Víra je proměňování ztrát v život. 

Lépe křičet, než mít strach promluvit, raději být jako Marie Magdaléna než farizej. Raději žít špatně než svatě nebýt.

Vždy se budu dotýkat kříže a dívat se skrze něj do světla a vidět v něm i modré z nebe.

Protože kříž je proměnění beznaděje v naději.

A vzkříšení není nic jiného než skutečnost života.

ŽIJU!

 Vím, je to psaní pel mel. Snad ale na vašich tváří nakreslí klid a radost.