Večerní chvíle

Věnováno našim dětem a všem mým kamarádkám.  A nejenom jim. Všem, kdo si rádi udělají z života poezii, kdo si umí tak trochu zahrávat, hrát a pohrávat a nahrávat. 

Když slunce zatahuje roletu za uplynulým dnem, pokochá se se zálibou ještě siluetami květin na mezi.  

A přitom se podívá do okna jednoho domu. Slyší jemné hlasy... Tady děti nespí. Leží v postýlkách, oči dokořán. 

Maminka jim říká na uspání  básničku z dětské knížky a je sama za celý den tak utahaná, že se chvilkami odmlčí. 

Noc se projde po tvém víčku, jak po malém náměstíčku. A ty budeš spát tak sladce, jak pivoňka na zahrádce...

Děti tu říkanku milovaly a vždy, když jim ji maminka říkala a přitom je hladila, zářily jim oči jako hvězdy... hvězdičky... až nakonec usnuly. Tak i teď. Maminka se ještě dětských víček dotkla zlehka konečky prstů a tím je pro tento den zamknula.

Konečně už děti klidně oddechují, spí. Ví, že je zítra zase čeká mámina náruč a že slunce bude opět svítit a hřát a že pomněnky otevřou  nebe pro jejich oči, pro zpěv ptáků, pro vítr...

A ten vítr přifouká oblaka a ta budou plout po nebi jako lísty bílé pivoňky...  A až se děti podívají vzhůru, tak se ta oblaka promění v koráb a nebe v oceán... Bude hezký den...