Večer

Večery jsou pro mě teplem pro barvu slunce nebo pro barevnou záři rozsvícených oken. Pro útulnost peřin. Náš byt je tím, čím jsem si přála, aby byl. Ale není to jednoduché, i když na to jednou budu s úsměvem vzpomínat.

...

Chtěla jsem psát o tom, že jsem ráda, když mají u nás domov i jiní. Přestože komunikace nutně vyvolává i konflikty a konfrontace. Těžce to nesu... Avšak všechny nás spojuje jídlo.

Asi je to druh seberealizace, ale ráda pro druhé vařím a peču.

Navečer k nám jezdívá babi. Tchýně. Babi nezavře pusu. Jejím oblíbeným tématem je zbožno. Musím být nad věcí, protože její způsob víry je je jiný, než jak víru chápu já. 

Ale máme velice dobrý vztah. Naučila jsem se dívat se na ni jako na ženskou, mámu, jako na Marušku. Ve skutečnosti jí ale vykám.

Přinesla k nám "počítač, ten co se nosí v kabeli", protože teď pracujeme  na fotkách. Už asi třetí den, třetí večer, protože babi každou fotografii, z celkového počtu asi šesti tisíc kusů, komentuje.

Včera jí náš synátor nainstaloval do počítače nějakou animaci bublin. Objeví se po chvilce nečinnosti a vznáší se na právě otevřeném okně, záložce.

Když si pak babi sedla k notebooku, ztuhnul ji obličej. Skla jejích brýlí zářila jako dva monitory.

"Pojď sem", stroze procedila směrem k mému manželovi. " Mě tady lítají bubliny." To viděla ve svých osmdesáti letech poprvé a nemohla to pochopit. Byla zcela konsternovaná.

"Někdo ti do klávesnice nalil jar", duchapřítomně zavtipkoval muž.

Asi tři vteřiny tomu věřila.

A pak jsme vybouchli.

Když už to u nás hodně hučí, jdu ven. Včera jsem šla s dcerou. Obdivovaly jsme krásu usínající krajiny. A objaly se.

Večer se vracíme ve svých myšlenkách k tomu, koho máme rádi.

Nikdy nemůžeme ovlivnit západy a ani východy slunce. Můžeme je ale prožít.

K večeru patří i vděčnost.

Večer je druh kontemplace. Prostor dostává jiné barvy a stává se tajemným.

Když se přikrčím, vyniknou proti požáru oblohy černé siluety rostln. 

Tato má ladné tvary jako ženská šíje či ruka.

Jemnost. Cokoli člověka napadne. Myslím, že každé slovo úžasu, je slovem modlitby.

Nadcházející noc nám otvírá nad hlavami nekonečno, sny a sny.

Poslední ptačí trylky, žabí skřehotání, pár taktů serenád, a  země ztmavne a zchladne. Honem domů! Tam, kde svítí naše okna.

Večer je cesta do bezpečí. A časem stát se zázemím.

Už je noc. Babička už odešla, děti se zabalily do peřin. Zhasnout, pusu a pěkné sny...

Noc se projde po tvém víčku

jak po malém náměstíčku

a ty budeš spát tak sladce

jak pivoňka na zahrádce.