Večer na chalupě

„Mami, nevadí, když se půjdu projít?“

Bylo už deset večer. Zamotaná do dek seděla jsem u studených kamen v křesílku obloženém nevybalenými taškami. Jsme zase na chalupě.

Tráva i listy stromů byly po vydatném bouřkovém lijáku ztěžklé vodou a z temně modrých luk stoupaly modrostříbrné cáry mlh. Na západě se nad lesem protrhla oblaka jak barokní opona a na jeviště vyšel srpek měsíce.

Stála skloněná nade mnou. Její oči se na mě dívaly starostlivě a zároveň prozrazovaly touhu jít ven.

„Nevadí, když si to vše obejdu?“

Věděla jsem, že prostě musí i v té tmě ven. V růžových krátkých šatech a v ponču. S holýma nohama nazutýma v balerínách.  Věděla jsem, že se potřebuje alespoň očima dotknout kouzelné chvíle propadání se tohoto koutu země do noční tmy, že potřebuje pozdravit svá oblíbená místa, stromy, trávu, zbytek rybníka, který zatím ještě celý nezarostl, louku s vzrostlými bodláky a snad i nějaké srny. Byla taková křehká… Připadala mi jak Rusalka.

Zavřela dveře a šla se toulat do tmy. Vzpomněla jsem si na tuláka, který se toulal po hvězdách, jak o něm zpíval Pavel Zajíček. Každý jsme ve své podstatě, ve své duši, tulákem, jenomže jsme se většinou tomuto tuláku zatoulali někam jinam, do toho, čemu říkáme život, ale život to ve skutečnosti není. Chceme si na vše posvítit, vše rozebrat, všemu rozumět. Myslím ale, že skutečný život je ukryt v hluboké tmě. Jako početí dítěte. Život vyrůstá z tajemství. Z hvězd.  

Proto mi bylo jasné, že dcera musí jít ven. Toulat se po svých cestách pod hvězdami a z této chvíle pak žít.

Spolkla jsem připomínku, že by se měla více obléknout, hlavně, prosím tě, si obleč ponožky, ale copak rusalky nosí ponožky?

Dospělá dcera je pro mě stále dítětem. To bude vždy, protože být dítětem je prostě vztah, ne, že je malá, ale já jako její máma ji stále toužím nějakým způsobem ochraňovat. Poskytnout ji sama sebe. Slyšela jsem, že máma je zdrojem života, zdraví, imunity hlavně dětem do deseti let… ale jistě to nějak pokračuje i dál.

Sundala jsem ze sebe jednu deku po druhé. Blok v zádech mi však stále znemožňoval normální pohyb.

Jenomže už vím, že nic není nemožné…

Nechtěla jsem, aby mě takto našla, aby se musela o mě postarat. To já se chci postarat o ní. Udělala pro mě toho už moc.

Silou vůle jsem se přeladila na „musím vstát, chci se o ni postarat, chci, aby se vrátila do útulna, do tepla“.

…

V kachlových kamnech škvírami na plotně probleskoval oheň. Hořící polínka příjemně praskala.  Zapálila jsem i svíčky v lucerničkách na okně, aby zvenčí vypadal dům přívětivě, až se dcera bude vracet.

Za chvíli se ozval šramot klíčů. Přišla a oči jí zářily.

Viděla jsem na ní, že je spokojená, že je ráda.

Zalezly jsme do peřin.

Kamna hřála, měsíc nám svítil do oken a vůkol se usadil hluboký klid.