Ve stínu

Některé zprávy by člověk raději nečetl. Jako zrovna dnes o popravách krutým způsobem na temném místě světa. Nebo zprávy lékařské, které latinskými názvy odosobňují pacienta. Voláme po pravdě, a přitom ji neuneseme.

Vznešenost člověka vyrůstá z poznání jeho ubohosti... , řekla bych. Z ubohosti, bídy, nedostatečnosti, z vin... Víme-li to o sobě, můžeme tolerovat druhé. Spousta lidí se vyhýbá tomu, co je nepříjemné, nelibé. Já taky. A tak v sobě svádím boj postavit se realitě světa, realitě uvnitř mě, čelem, jako správný chlap :-)

Stíny v našem nitru jsou zdánlivě umlčené. Jsou jako odpadkové koše za dvířky pod dřezem. Vyhodit odpad a zabouchnout. Jinými slovy: "Nehodící se škrtněte."

Staří a nemocní jsou ve speciálních domech. Slumy se vrší na perifériích. Sociálně slabší oblasti jsou potencionální bouří v epicentru pohraničí. Ale nelze se od těchto nepříjemností distancovat. V lidském ekosystému, jsme všichni nějak na sebe navázáni.

Naše děti chodily do integrované školy s postiženými a s hůře sociálně adaptovatelnými a hůře vzdělávatelnými dětmi. Málem bych napsala, že si zvykly. Do jisté míry to tak je, protože si zvykly na určitý druh komunikace, zvykly si vidět handicapované děti. Ale zachovaly si sama sebe v problémové třídě. To je dobře... zvyknout si přemýšlet.

Zvykli jsme si na určitý způsob slavení vánoc a  velikonoc. Dekorace, sladkosti, ťuťuňuňu mají zakrýt surovost a  syrovost těchto slavností, kde se v původním znění nehraje na idylu. Velikonoce mluví o propadu člověka. Jak toho, kdo skandoval: ,,Ukřižuj!", tedy krvelačné bestie, tak i toho odsouzeného, který prožil bezmoc tváří tvář zlu.

Vánoce jsou vždy spjaty s Herodovým šílenstvím. Masakr.em. Dneska jsem něco podobného četla ve zprávách... o smrti dětí krutým způsobem. Nemohu se  tvářit, že se nic takového neděje. Nemohu jim ani nějak pomoc. Nemohu se z toho ani zbláznit. (Napadá mě paralela s tím, jak se v naší společnosti provádí potraty... a jak se to také nenazývá pravým jménem)

Často se v myšlenkách zatoulám i k místu, kousek od nás, kde vraždila chorá žena... Jak je asi rodičům? Jak by bylo mně na jejich místě. Co nadělám?

S realitou života se prostě setkávám stále. Když ji připustím, ukáže moje reakce. Mám v sobě také stíny. Mohu si je konečně přiznat. Když si na ně posvítím, přestanou být stíny. A to je jediná naděje, aby každý uviděl svůj stín. Odtud potom vychází pravá tolerance...

Žijeme život s doteky životů druhých. Bolest každého nějak patří i do našich životů. Ta bolest se může projevovat i jako reakce na ni, tedy konflikt. Jsme lidé....