Včera večer

Bylo tři čtvrtě na šest, když jsme vyjeli směrem na Českou Mez. Tam, kde končí Morava a začínají Čechy, mezi obcemi Hamry a Sázava  a pod Babínem. No, ono záleží na tom, z které strany se díváme. Je to kouzelné místo, kde před chvílí tančily rusalky, ale pak odběhly, aby se ozdobily zlatým bukovým listím. Vrtošivé a marnivé, pohodily své mlhovinové závoje jen tak na zem a ty s ní prolnuly v měkký odstín. Jeden závoj přistál i na fotoaparátu. Proto nemám ani ostré fotky... ale takové závojnaté... :-)

 
Projeli jsme Mezí a dojeli k rozhledně Rosičce... Není třeba šlapat s funěním do schodů, i tak je tu výhled... Jen tak si fotím a přemýšlím. Je to taková očista pod širým nebem, na zemi, mezi, kde se až do dáli rozsvěcují světla lidských obydlí. Člověk je z toho až dojatý. Je to krása drsná, hlinitá kamenitá, zemitá, kořeněná, vlhká, člověkovitá, a proto mě bere za srdce. Každý rok jsme jezdívali sbírat z polí kameny. Znovu a znovu. 

 
Západy slunce... Pane Bože, když je maluješ ty, nikdy to není kýč...

Ukápla ti barva...

Silueta mého muže... myslím, že ho znám. Ale kdybych ho zcela znala, pak bych s ním více souznila... Vidím  jenom omezeně. Snad nejtěžší je vidět a žít přítomnost...

Propojení a oddělení. Cesty a meze. A u nich mezi stromy postavené kříže, životy těch, co se zde také dívali na západy slunce. Zastavili se a přemýšleli. Život je krása slunce, nebe, křížů a cest. Kdo se zastaví a vidí ji, je proměňován...  překročí své meze. Život se k nám sklání stále, bezmezně a neomezeně.

Potom jsme sjeli zpět do údolí. Stáli jsme před kaplí v České Mezi. Do tmy a ticha se nesly modlitby obyčejných lidí. Kousek od nás pan farář zpovídal lidi a dával jim rozhřešení pro pokoj v jejich srdci. Potom sloužil mši. Mše je smíření a posila do našich životů. Nebe nad námi dohasínalo, ale lidé rozsvěceli jiné světlo. Prosili i za naši zem. A to je vše.

Děkuji...

... i vám