Vánoce? Zítra? Nestíhám...

Proč je to stále stejné? Až na to, že můj argument, že máme doma ideální podmínky pro příchod Spasitele, u manžela už letos neobstojí.

Opakování matka moudrosti...

Opakovaný vtip není vtipem.

Připravuji se na to, že zase bude doma nespokojenost. Trochu jsem upravila podmět s přísudkem, aby nebylo poznat, od koho ona nespokojenost pramení. Oni chlapi chtějí mít vše tip ťop. Chápu to, ale nedovedu splnit toto přání.

Pokusím se letos o duševní vyrovnanost. Zajímalo by mě, jak taková vyrovnanost den před vánocemi vypadá. To bych asi musela žít někde jinde, na antarktické stanici. Nebo na Havaji. Strýc by teď místo vlašských ořechů otvíral kokosové a místo šály bych měla květinový věnec.

Spadni na zem, ženo. Jako sněhová vločka, která se v dlani rozpustí v něhu. Alespoň to.

Budu milá. 

A vyrovnám cestu Páně, jakož i cestu muži, aby mohl projít bytem. No vida, to je první krok vánoc k nám. Děti máme dvě, úplná neviňátka. A anděl je strýc.

A hvězda?

... jedna vlasatice by se tu našla.

Doma není nikdo prorokem.

Doma není ani Svatá rodina.

A já začínám propadat temným myšlenkám.

Kdo potřebuje naději? A kde ji hledat?

Naděje je v tom, že přes všechny tyto nepříjemnosti, právě pro ně, se budeme učit znovu a znovu smiřovat se sebou, se svoji nedostatečností, dávat ze sebe best of a  potáhneme spolu životem dál blíž a blíž domovu.

Co víc od života chtít?

Tak hezké a klidné hodiny před Štědrým dnem!

j.