Území vakua

Snad je to tím, že babička byla Rusínka a dědeček pocházel ze dvou menšin na Zakarpatské Rusi. Snad je to tím, že jsme se často stěhovali, ač moji rodiče mají "normální", "nekočovná" zaměstnání. 

Jednou jsme se přestěhovali a za pár měsíců se naši rozvedli. Snad je to tou nemocí, která mi vzala všechny plány... já prostě vlaju neukotvená. Jenom mě drží vazby s rodinou, ale nemám pocit pevného místa pod nohama. Nemám se kam vracet. Všechno je úplně jinak než jak bylo a vše je jinak, než bych i teď potřebovala. Manžel a já jsme byli každý rozdílně vychováván v kulturně odlišných rodinách. Jediné, co naše rodiny spojovalo, bylo dojíždění na zahradu a láska ke knihám (ale jiného žánru).

Tím jakoby byla mezi námi, za územím, kde se setkáváme a rozumíme si, zóna komunikačního vakua a já nejsem schopna manželovi vysvětlit, že čte moje chování jinak,  než jak ho "píšu". Nedovedu najít vhodná  slova, která by se ho dotkla a opatrně odemkla pomyslné dveře, které v těch vypjatých chvílích v sobě zabouchne. A opět nemám pevnou půdu pod nohama, která by znamenala bezpečí, pochopení a přijetí. Tato nejistota mě vnitřně rozervává. Dlouho jsem si s tím nevěděla rady a řešila to velice špatně. Až se za to stydím. Dnes se učím klesat mlčky k těm jeho dveřím a naslouchat, co se za nimi děje. Tuším a poznávám stále víc, že i on nějak vlaje a trpí. Protože naši společnou situaci čte jinak, podle svých zkušeností, předpokladů a projekcí. A já zase podle svých. Trpíme vlastně oba dva zbytečně.

A tak vznikají konflikty, které v nás zůstávají nedořešené a nevysvětlené. Život, který nám staví trápení do cesty, je spleť lidských záměrů v čase, protínající se s našimi záměry. Říká se, že život s sebou přináší rány. Přináší, ale proto, abychom na ně hledali lék.

Lék je to životodárné, to, co nás otevírá. Co  uzdravuje naše rány, je jejich pochopení. Když mé záměry utrpí újmu, když nemám slov, když jsem bezradná a nevím jak se s milým setkat, zjišťuji, že i mé důvody nejsou vždy správné, protože mohou ubližovat. Že i mé chování a předpoklad toho, že mě přece druhý musí pochopit, je ovlivněné a předurčené mým dosavadním životem a výchovou.

A tak klesám k mému muži a snažím se pochopit nás oba. Postupně se vzdávám své pravdy a hledám tu společnou, tu co je někde mezi námi, nad námi... Proto říkám lásce klesání, protože se trápím kvůli manželovi, kvůli jeho uzavřenosti. Musím ale hledat jemně a opatrně.

Je to zvláštní pocit. Nemám místo, kam se mohu vracet. Ale o to víc se vracím k mému muži a osidluji území vakua.