Tři generace v 3+1

Také já si dovolím přispět svým blogem k tématu stáří. Chtěla bych napsat o soužití se starším příbuzným. Jistě se k tomu vrátím vícekrát, protože nedovedu ještě vše pojmenovat.

Je pravda, že se člověk (obecně) na stáří či smrt připravuje celý život. Jenomže on si to mnohdy neuvědomuje, protože si chce užít. Na nemoce a stáří se dívá jako na něco nepěkného, bolestivého, depresivního. Záleží na tom, jak se kdo dívá na život. Mnohdy to mohou být právě nemoci a obtíže, které se ke stáru vyvrbí a které jsou poslední příležitostí něco napravit. Je to příležitost k odpoutání se a k zpytování svědomí. Vím, o čem píšu, prožila jsem to na sobě, jenomže mě to paradoxně vrátilo do života. Ale i odpuštění a smíření před smrtí, je formou života.

Také náš strýc se musel ve svých necelých osmdesáti letech vyrovnat s nečekanými komplikacemi. Dostat se z nejhoršího stavu po mrtvici, chtít dál žít a přijmout náš domov za svůj.  Rozumněla jsem jeho boji, i já se musela vyrovnávat s nemocí. Přišel k nám v ne moc dobrém stavu. Měli jsme o něj strach. Připadal mi jako velké dítě. Držívala jsem ho za ruku, masírovala ho a hladila. Dotek uvolňuje emoce a on v těchto soukromých okamžicích začal vyprávět. Během života na něj padala občas bezútěšnost a samota. V takových chvílích se modlil, aby svůj život unesl. A dostal rodinu - díky mozkové příhodě. Neměli jsme to srdce ho nechat na LDN a pak v domově důchodů.

Pochopitelně jsme strýcovu přítomnost u nás konzultovali s dětmi. Nevěděli jsme do čeho jdeme, ale riskli jsme to, a i díky souhlasu dětí jsme  strýce jednoho dne přivezli k nám. Objednali jsme dovoz obědů a každý den k němu chodila sestra. Teď už je na tom lépe. Jeden čas jsem měla pochybnosti, trochu jsem i žárlila, ale to vše se mi podařilo zpracovat. Jak s manželem někdy říkáme, manželství je projekt, který nám dává  společný cíl a směr. Zrajeme i hádkami u stolu. Moc strýce obdivuji, že nekomentuje naše chování a neříká nám, co máme dělat.  Respektuje naše soukromí a sám pro sebe má minimální nároky, jako si vystačil s málem celý život.  Má nějaké své manýry, ale ty jsou snesitelné. Občas se také špičkují s naším pubertálním synem a to je zase má zkouška, neplést se do nich. Nebo tak akorát :-) Jsem hasič požárů, i když není nikde ani jiskra. Tak se učím brzdit. 

Dětem děkujeme stále za pomoc a toleranci. Je to přece jen i pro ně změna, i když netrpí žádnou újmu,  jenom se prohloubil problém jediné koupelny a toalety. Uskrovnili jsme se my s manželem. Má to své výhody. Bydlíme v centru bytu, obytné kuchyni, kde spolu všichni komunikujeme a jíme. Určitě se změnilo chování nás všech, jsme ohleduplnější a více si sebe večer užijeme. Neustále se musíme vyrovnávat se svými negativními emocemi, které se nutně v soužití pěti osob tří generací v bytě 3+1, projeví.  Negativní emoce k nám patří. Známe své chyby, a proto můžeme akceptovat povahu druhých. 

Je to vše o tom, jak se člověk vyrovnává sám se sebou, se svými komplexy, zraněními, se svým místem ve smečce. Když ustrne v ukřivděnosti, je ochuzen o krásu  soužití a smíření se. Zrajeme ve vztazích a každý člověk udělá za život  spoustu chyb. Co můžeme o dilematech v rozhodování druhého vědět? Nežijeme životy druhých a nevíme o jejich svědomí.  

Neodpuštění a nesmíření si nese každý sám v sobě. A pak je na něj tristní pohled.

Řekla bych, podle strýcových očí, že starý člověk, který je laskavý, je takový... čistý. Krása takového starého člověka je v jeho laskavé moudrosti, v zúročení ran a bolesti.

děkuji za vše