Tak trochu o štěstí

Snažím se zbavit napětí různým způsobem. Nořím se do alfa vln, dýchám, piji teplý odvar z kmínu... a maluji a čtu.

Došel mi balíček. A z balíčku vykoukla knížka a k ní přiložený dopis. Psala ho má švagrová, která si tu knihu koupila a přečetla, a protože se jí líbila, sepsala jména potencionálních čtenářek a posílá ji dál. A tak se dostala i ke mně. Kniha se jmenuje Šťastný život a autorka Barbora Šťastná.  

Nápad posílat si knihu mi přišel fajn, ale z toho, že něco povinně pozitivního o čem nic nevím, budu muset číst, z toho jsem moc nadšená nebyla. Nedávno mi zanechala literaturu ke čtení tchýně, i přes mé námitky, že mi tento typ knih nesedí. Jednalo se o návod jak zbožně žít a být spasena. Asi to nebyl účel knihy, ale její obsah, namátkově nalistovaný, nám s dcerou přišel komický. Nejvíce asi závěr. Autor zveřejnil svoji fotografii, abychom se na věčnosti poznali.

Mám obavu, že ho čeká zklamání.

Tak beru novou knihu na vědomí s nedůvěrou. Vzpomněla jsem si na svůj oblíbený film Kurz negativního myšlení a dívala se na tak pozitivně vyhlížející knihu poněkud s despektem. No co, horší  než pokleslá pobožná kniha to snad nebude... měla bych ji přečíst, říkám si a strkám ji do kabelky. V čekárně u zubaře jsem jako jediná místo mobilu vytáhla knížku a po prvním odstavci jsem se rozesmála. Vážně! Teda ne vážně, ale doopravdy. Manžel vedle mě se nervózně ošil s napomenutím: pšt... Dřív bych se stáhla, ale dnes jsem se ho nahlas zeptala, proč se v čekárně nemohu hlasitě smát. 

Můžeš, pípl a byl klid. 

A tak čtu a směji se. Spisovatelka vtipně, sebeironicky i moudře píše o hledání štěstí. Má dobré postřehy o životě, které poznávám i u sebe, ačkoli jsem si je neuvědomovala. Ale objevila jsem i pro mě nové impulsy - třeba nebát se zlobit, nedělat jen to, co se ode mě očekává. Nebo to nedělat vůbec.

Žádný lék mi nepřinese štěstí. Žádný člověk. Jen já sama.

Náš syn si nedávno dohodl rande. Byli jsme na chalupě na samotě. Slečna bydlela ve vsi za kopcem. Mírně pršelo a bylo chladno. S navenek vážnou tváří jsem mu vyčistila pleť, doporučila vyčistit zuby, ostříhat nehty, navonět. Ustřihla jsem mu růži. Babička mu půjčila šusťákovku. Dcera se s neskrývaným úsměvem syna vyptávala. 

Nakonec syn odhodlaně vzal do jedné ruky futrál s pozounem, s nastříkaným nápisem I LOVE ROCK, do druhé ruky růži a šel.

Měla jsem smíšené pocity, když jsem ho z okna pozorovala, jak se v dešti vzdaluje. Na jednu stranu to bylo úsměvné, na stranu druhou bych ho chtěla, i dceru, chránit... ale oni ten svůj život musí žít sami za sebe.

Sami za svým cílem, za svým snem, za touhou po lásce. 

Barbora Šťastná cituje z jejího i mého oblíbeného filmu pro děti Ronja, dcera loupežníka:

Jednoho krásného dne však Mattis pochopil - ačkoliv se mu to nelíbilo - že už přišel čas.

"Loviso, " řekl ženě. "Holka se musí naučit žít v Mattisově lese. Pusť ji ven!"

"Tak vida, konečně jsi na to přišel," poznamenala Lovisa. "Kdyby bylo po mém, stalo by se to už dávno."

A tak Ronja mohla běhat, kam se jí zachtělo.

Dřív jsem si myslela, že když se špatně pohybuji, je to konec svobody, že nemohu jít kam chci. Že musím být závislá na druhých. A to vedlo k napětí. 

Ale to není pravda, že nemohu nic dělat.

Mohu, stačí chtít, stačí chtít být šťastná a nahlas se smát.

Chachacha!