Stínohry červnové - fOtOblog

Asi moc fotografií, ale mám k nim vztah. Ke květinám na nich.

Jedno z nejkrásnějších sluncí je červnové. Letos prožívám velkou krásu měsíce června, až neskutečnou. Červnové večery kreslí teplými barvami a lemují zlatem vše, co se koupe v paprscích. Večer se vše zklidní. Rozléhá se vůkol hluboký pokoj. Naše zahrada vytváří zátiší s vrstvy stínů a světel.

Nemohu se té krásy nasytit. Prostupuje i v noci mými sny jako uklidňující film.

Příroda je milující náruč. 

Proměňuje nás.

Zase mám to štěstí být pár dnů v divočině, v hojnosti bujnosti, která tu tryská ze všech pórů země, navzdory zahradnickým pokusům mé mámy ji poněkud krotit a usměrňovat.

Je to tu nádherné. Bez civilizace, mimo té, co je vtěsnaná do plastového obalu telefonu a modemu. Ale tady není člověk osamocený. Stačí se ponořit do prostoru, který nějak mlčky komunikuje.

Hojnost, která hojí. Sbíráme s dcerou bylinky - hluchavku, bezinky a heřmánek, kopřivy, pampelišky, jitrocel, kontryhel... na sirupy, oleje, marmelády...

Také jsme několik nových léčivek, s kterými se teprve seznamuji, zasázely na terasu.

Koupeme se v slunci.

Nejlepší terapie na nervy, beznaděj a ztrátu paměti - kdo vlastně jsme. Na všechny neduhy duše a snad i těla. 

Zkusila jsem něco málo zachytit fotoaparátem, ale před dvěma týdny se rozbil. Tak fotím alternativním starým polorozpadlým fotítkem, které má problém nebo já mám problém, ostřit. Tak jsou některé fotografie jako by se odehrávaly v transu.

Nejde mi o dokonalost, ale o přenesení pocitového zážitku.

A snad mi připadají ty měkké fotky i zajímavější.

...

Za zpěvu největšího ptačího sboru přichází Slunce... a jde k nám.