Srdce rváč

Někdy mě ovlivní nejvíce okamžik, vteřina. Trvá to krátký čas, je to sotva znatelné, ale vím, že se něco zachvělo v prostoru, v meziprostoru...

Srdce rváč je ta vteřina, pár vteřin, kdy stál naproti mně, jakoby trochu bezradně, ale v jeho očích se něco změnilo, pohnulo, jiskřilo. Stál a díval se mi do tváře a mně se trochu propadly nohy, protože se mně podlomily kolena... tak neznatelně, ale kdybych se kácela, jeho paže by mě zachytily a já bych byla ztracená. Byl připraven mě obejmout, ale já to nedokázala.

Srdce rváč je ta chvíle, kdy seděl a díval se na mě jak jsem připravovala něco k jídlu. Jeho tvář zjemněla, jako když se dotýká rozptýlené světlo renesančního portétu zralého muže. Starší oči v tu chvíli omládly letní oblohou a pomněnkami pod ní. Laskavě a s něhou se na mě díval, tak ostýchavý, předtím a stejně i dnes...  stále mě oslovuje Vy...

Srdce rváč byla ta chvíle, kdy jsem ho držela za ruku, snad poprvé ho takto někdo držel. Jeho ruka byla téměř bezvládná a přitom v křeči, zároveň tence jemná. Jeho profil vyjadřoval bolest z prožitých zlých dní. Vyprávěl o své bezvýchodnosti a o nočních děsech, kdy křičel ze spaní. Zatímco mi to říkal, přestože jsme byli sami, všechno ztichlo. Snad i andělé mají zjihlá srdce z lidského utrpení.

Srdce mi rvalo, když stála přede mnou ohromena tím, že její sestra dokáže tak nenávidět, tak že mezi nimi stálo neviditelné, ale silné tělo zla.

Srdce mi zjihne pokaždé, když se na mě podívají z blízkosti, z důvěry, dvoje oči, uprostřed obou pihovatý nosík údolím přechází v čelo a za ním myšlenky lásky...

Srdce rváč je cesta mezi očima, po které jde nebo pádí srdce naproti druhému, dlaně připravené se dotknout, horké a darující i odevzdané...