Soulad v neladu

U mě je pohyb omezen dvojnásobně. Jednak mou nemocí, protože stále ještě ne zcela dobře funguje stimulace, a jednak nemocnou mocí naší vlády. Pan Babiš a pan Hamáček u mě nemají žádnou přirozenou a ani nadpřirozenou autoritu...

... stop, nechci zde nadávat.... raději svou energii vložím do něčeho smysluplného, třeba fotografování.

Jeli jsme totiž, jako asi půl republiky, na nedělní výlet. Na starobylý Vítochov s krásným rozhledem a potom jsme se sešli s Johankou a Kubou u Tišnova ve starém domečku. Seděla jsem na dvorku, slunila se, fotila. Johanka jen zářila a Kuba taky. Stále zamilovaní zbaštili svíčkovou a zapili ji pivem. 

Nešlo nevyjádřit se k nouzovému stavu. Oba mají výuku online, mají psát diplomky, knihovny jsou zavřené, ale to nikoho nezajímá. Zkritizovali jsme u té příležitosti mj. nedostatečné vzdělání pana Hamáčka, který se zřejmě hned po ukončení gymnázia začal věnovat politice. A nám dělá ministra vnitra...

Kuba prý napsal prohlášení, zde nepublikovatelné,symbolicky roztrhl roušku a podupal ji. Zasmáli jsme se tomu. Co může člověk dělat víc, než se alespoň trochu zasmát. 

A já si k tomu v duchu stále připomínám, že nikdy, NIKDY, nejsem a nebudu bezmocná. I kdyby mě tělo úplně vypovědělo a kovid zklátil. 

Vždy platí totiž to, že já si volím, co si myslím. Co si vyberu k fotografování. Co chci tvořit a čemu a komu věnuji svou energii.

My si volíme myšlenky a ne naopak. A v tom chci žít v souladu.

Amen.

p.s.: Už přiletěli skřivánci!