Sebevědomá

Parfém, hedvábí, oči, boky, jiskření... která žena by si někdy nepřála být žádoucí, sebevědomá, přitažlivá? Ale mnoho se jich tak necítí...

Eva bývá chápána jako hříšná svůdkyně Adama a proto byli prý vyhnáni z ráje. Ale to je degradace a nepochopení obou - muže i ženy, a navíc i Boha. Z ráje je vyhnalo to, že se začali posuzovat.

Marie Magdaléna - žena, v které se snoubila smyslnost s nízkým sebevědomím. Měla ráda život, ale nevážila si sama sebe. 

...

Není chyba ve smyslnosti, ženskosti. To patří k ženě. Je to světélkování, lechtání, které příjemně dráždí  tělo, tak jako vzácné koření, které karavany obchodníků kdysi vozily z dalekého Orientu, chuťové pohárky. 

Ale podstatou obou biblických příběhů je poukázat na nesprávné zacházení se sebou. Vždy, když žena  znehodnotí svůj život sebedestrukcí, když prodává své tělo, když se považuje za bezcennou, když uvěří, že je neschopná, nemožná a nesnáší sebe sama nebo se nepovažuje za hodnou něčí lásky, tak jí to vždy ubližuje. Naše sebevědomí si často, my ženské, utváříme podle výroků druhých, ze vztahu rodičů k nám, podle přízně mužů. I podle věku a ne-zaměstnání. A taky podle své nálady.   

 Žena, která se rozhodne narovnat se, setřást "prokletí" - lži o tom jaká je, se může zhluboka nadechnout, doslova popadne druhý dech, ožije a pak se cítí sebevědoměji. Musí přitom prokázat velkou odvahu vyjít ze své izolace tam, kde bylo pomyslné tabu. Musí sama v sobě překonat přesudky.

 Sebevědomí a sebeúctu si většinou musíme budovat samy. K tomu pomohou i drobné radosti, koupené bez vnitřních výčitek. Tělo máme sice nějak nedokonalé, ale jak říkávám: Když nefunguje, tak ať alespoň dobře vypadá. Někdy je třeba koupit si na sebe něco lepšího, krajkového, jemného, ženského... Smyslnost, která vyplývá z naší nabyté sebejistoty, je vychutnání si života všemi smysly. Proč ne? Naším smyslem je žít dobře. Užít život do sytosti, vychutnat si jeho různé chutě, nepřežívat v obavách, zda-li jsem pro někoho dost dobrá. Alespoň trochu se vymanit z pocitů frustrace. Protože, jsme-li se sebou jakžtakž vyrovnané, navíc máme na sobě to "lepší", vyzařuje z nás spokojenost.

 Která z nás se může považovat za krásnou? Všechny. Jenom uvěřit, že jsme ještě jiné než tlusté, protivné, hysterické, otravné..., že i my jsme plné života a lásky, touhy. A nakonec už jen lehoučké šaty, uvolněnost, tanec, cokoli, a vášeň do života, který je úžasný a krásný, když ho hledáme, když se nevzdáme.  Který jiskří i v očích i úsměvech našich mužů...

 Ženy mají v sobě tolik sil a přitom tak těžce věří, že jsou hodné lásky. Také s tím zápasím...