Realita všedního dne

Jsem dvaačtyřicetiletá žena, která je spíše pozorovatelka vnějšího života, protože jsem z jistých důvodů spíše uzavřená. Zavřená doma. Ale on může být život bohatý i přes omezení. A řekla bych, že  můj vnitřní život není šedý. Šedo je venku, ale to nevadí.

 Tady, uvnitř, přemýšlím a bojuji sama se sebou. Vyhrává já... :-)

A tady byl oběd pro strýce. Je neuvěřitelně při chuti.

 Váza po mé prababičce. Viléma se jmenovala a měla ráda trubičky, kterým říkala přibližně takto - šmetrróre. Jezdívala jsem k ní a česala jí. Měla kamarádku ještě z první republiky a ta, když přišla, semlely, spolu místní aktuality, takové vyškovské BBC, a přitakávaly: Baže, Mařo... Baže, Vili a mně říkaly Jarinko...

 No, a tady mám šití.

 Každodenní realita.

 Piksla. Plechovka s milůstky a s minulostí.Děti mají rády, když jim své poklady ukazuji.

 A všude se cpou reklamy. Plýtvání a plýtvání.

 To znáte.

 Rum dávám do kynutého těsta s vanilkovým cukrem, A z tuku je nejlepší sádlo. Ale v případě prázdné trouby, nasypou si děti snídani z toho sáčku.

 Lžička se sklání nad knihou o Chagallovi.

U nás jeden z mnoha obrázků mašiny...

 Tady je období velikonoc i vánoc.

 Kolik už bylo vyrobeno silsaků? Žijeme v období igelitové revoluce.

Co vše k nám patří... ?

A teď ven... Máme mnoho společného.

 Povrchním pohledem jsme anonymní okna.

 Jedno okno jako druhé a přesto osobité.

Zahrada k člověku od pradávna patří. Člověk znal hodnotu jídla, věděl, co má na talíři, měl k zemi vztah a při práci si možná namohl záda, ale myšlenky si srovnal.

Opuštěnost. 

Rejdiště.  

 Plech na kolečkách.

Šňůry na prádlo by mohly za ta desetiletí vyprávět příběhy obyčejných lidí. I těch nepřejících s nůžkami v rukou. 

 Víte, jak se vyrábí kostky? Ručně.

 Žiju, žijeme ve světě, který pořádně neznám. Ani ten svůj dvorek.

 Natož pak lidi...

 Všichni si přejí být šťastni.

 Štěstí... Namalovala jsem pro našeho známého obraz slunce. Ale on je na mě asi nějak vysazený, nevím, obraz šupnul k pavoukům do tmavého výklenku až nad hlavy. Zprvu mě to mrzelo.Ale pak mi došlo, že smysl slunce je právě v tom koutě.

 Zde výjimečně slunce svítí. Kolik dní je šedivo... ?

 Babička a berle... hm, stáří.

 Dokud člověk může chodit, dokud potřebuje boty, tak se má dobře.

 Takže všednodenní realita je vlastně dar.

Mějte se hezky.