Razie na parazity

Dva pohledy na parazity. Paraziti jsou nějaké různě buněčně početné organismy. Nejsou vůbec počestné. Naopak, ač jsou sami živí, usilují o to, aby mě rozložili na položivou mrtvolu. Bojuji proti nim. Největším úspěchem parazitů je zdání, má víra, že parazit je symbiant. Parazit je i hádě z ráje. Posssssslouchej mě...

KUPŘEDU!

Parazitismus je druh vztahu mezi organismy, kdy jeden žije na úkor druhého. Parazitismus se dělí na vnější a vnitřní. Periodický a stálý. Obligátní a fakultativní. Díky za wikipedii. Parazitické baktériie mohou být příčinou abscesů, jejichž obsah zapáchá.

Mám svoji teorii o příčině mých potíží. Nejen lepek, ale i  paraziti mě paralyzovali. A produkují nějaký odpad, který mě ucpává. Tak jsem zvolala: Hrrr na ně! a vyrazila s čajovníky a ještě nějakou sloučeninou či odloučeninou obsahující prvek chlor.

A zdá se, že se děje posun. No, uvidím. Ale já  jsem chtěla psát i o jakože parazitech, tedy myšlenkách. Tyto myšlenky  jsou předsudky. Mít předsudky je to samé jako mít pouta. Vychováváme i děti podle svých předsudků, ale to není definitivní. Děti mají schopnost to časem změnit.

Je známý i parazitismus lidský, ale tím nemyslím výrok  o živnostnících?, ale vztahový. Ten má zapuštěny kořeny v myšlení. Parazit si nejprve člověka ochočí, nakuká mu víru, že může pást se na cizím člověku. Skočíme-li na špek druhému, tlouste právě ten druhý z naší energie.

Když naše rodinka odchází plnit poslední disciplínu ranního víceboje, to je dojít, doběhnout, dojet do školy a zaměstnání, zbude po nich v jedné místnůstce... smrádek. No co, to vyřeší ventilačka. Ale kdyby vydávaly nějaký pach i myšlenky, hm, to nevím. Místnost na vyprázdnění od zapáchajících myšlenek je ještě lépe než ordinace psychologa, zpovědnice. Tam totiž člověk slyší slova o tom, že je mu už odpuštěno. A je-li v něm čisto, tak odpuštění jako dotek Boha, hojí rány.

Pokora je těžká věc. A nepopulární. Pokora je přijetí pravdy o mně, že mé myšlenky... ehm páchnou. Že jsem v zajetí parazitů. A to hned neskousnu, nestrávím. Trvalo mi tři roky než jsem přijala absolutní nekomunikaci jednoho člověka. Byla to totální ztráta iluzí o mně. Dusila jsem se ve vlastní šťávě, až jsem z  toho byla naměkko. Vyměkla jsem, povolilo napětí, podvolila se. Během dušení vylézaly na světlo myšlenky, které mě paralyzovaly. Nebylo to příjemné zjištění.  Ego, ego. Obejmi svého nepřítele, nauč se sobě zasmát a dej druhému svobodu. Po letech, uf, se cítím mnohem lépe. A toto mé těžce vybojované smíření uvolnilo i barikády, jimiž se onen člověk obrnil, které jsem bombardovala a obléhala jako neodbytná stíhačka. Napůl se teď tomu směju, ale zároveň se stydím.

Ale co, už je to pryč, a tak vstávám, jdu, chodím, mířím ke světlu, k lepším zítřkům bez parazitů.

Kupředu, zpátky ni krok - to byl v době komunismu vtipně umístěný propagační název nad dveřmi pohostinství IV. cenové skupiny. Hospody se stavěly vedle kostelů.

Na některého parazita je totiž dobrá svěcená voda i něco ostřejšího!